Po poslední atace si mě převzali do péče v nefrologické ambulanci v pražském IKEMu. Zhruba po roce mi přestaly ledviny fungovat do té míry, že jsem musel začít podstupovat pravidelnou terapii v dialyzačním středisku, kde mi po čase nabídli možnost domácí léčby.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Vše zvládám bez pomoci
Měl jsem strach, že si nedokážu aplikovat jehly do cévního přístupu na předloktí. Sestřička mi ale všechno vysvětlila a já jsem se rozhodl, že do toho půjdu.
Zasvěcení k ovládání přístroje pro domácí hemodialýzu bylo velice snadné, a ani jsem nemusel doma dělat žádné zásadní úpravy.
Celý proces domácí hemodialýzy zvládám bez jakékoli pomoci. Člověk si velmi rychle zvykne a funguje to perfektně.
Samozřejmě – kdyby bylo potřeba – je proškolená i manželka. Při domácí hemodialýze spím, dívám se na televizi, občas pracuji na počítači. A na kontroly do nefrologické ambulance dojíždím už jen jednou měsíčně.
Jsem víc v pohodě
Skvělé je, že jsem pánem svého času. Dnes se rozhoduji podle pracovních a soukromých aktivit, kdy si v průběhu dne dialýzu udělám.
Navíc je tu i psychický efekt – prostředí střediska působí na člověka jinak než atmosféra vlastního domova. A jsem na čekací listině na transplantaci.
Se ženou, dcerou a synem moc rádi cestujeme, s hemodialyzačním přístrojem jsme už byli i v Chorvatsku u moře a v Rakousku na horách.
Nyní plánuji udělat si zkoušky na motorový člun – rád bych se v budoucnu plavil po chorvatských ostrovech. Po večerech se v průběhu hemodialýzy učím. A už se moc těším na nová dobrodružství.