Nedávno vám vyšla kniha s názvem Dýchej za mě, která je věnována osobnosti Augusty Nekolové-Jarešové považované za nejnadanější malířku své doby, tedy období první světové války. Kde jste na Augustu narazila poprvé? Čím vás zaujala?
Přišla jsem na ni díky svému muži Adamovi. Byli jsme v Hradci Králové a navštívili místní galerii, kde na stěně visely tři její obrazy. Adam tam před nimi dlouho stál a velmi pozorně si je prohlížel. Říkal mi, že nikdy předtím nezažil, že by ho nějaký obraz tak silně pohltil. A na zpáteční cestě autem pak o tom zážitku mluvil ještě asi půl hodiny. To už mě samo o sobě dost zaujalo.
Na vás samotnou takový dojem její obrazy neudělaly?
Já jsem se jim tehdy zas až tolik věnovat nemohla, protože v galerii s námi byl náš malý syn a dávala jsem spíš pozor na to, aby obrazy nepoškodil. To by bylo drahé! Ale Adamovo nadšení mě přivedlo k tomu, že jsem si o Augustě začala zjišťovat další věci. A uchvátila mě natolik, že jsem se o ní rozhodla napsat román.
Od doby, co mám děti a vybírám si jen práci, kterou chci dělat, mám mnohem čistší mysl.
