Příběh Hany: Manželova rodina mi po jeho smrti dělá ze života peklo

Milan byl láskou mého života. Ovšem když jsme se poznali, tak jsem si to ještě neuvědomovala. Byli jsme mladí a na společný vztah jsme měli každý jiný názor, který se naplno začal projevovat asi tak po třech měsících. Zatímco já se ve svých dvaceti letech chtěla spíš bavit a trávit čas se svým klukem, ale i bez něj, nevázat se, on to viděl jinak. Bral náš vztah mnohem vážněji.

Nehodili jsme se k sobě

Milan byl jiná povaha než já, vážnější, přemýšlivější, spíše introvert. Zatímco já si s ničím nedělala hlavu, nic mě netrápilo, žila jsem ze dne na den, on byl schopný, když to hodně přeženu, trápit se hladomorem v Africe.

Zatímco já chtěla jít večer s partou tancovat, on by radši zůstal doma a četl si, a když už by šel ven, tak maximálně do kina na nějaký film s hlubokou myšlenkou, kterou by pak donekonečna probíral. Milan byl o pět let starší než já, žádný extra velký věkový rozdíl, ale někdy jsem měla pocit, že je mu o třicet víc.

Tyto rozdíly se mezi námi postupně prohlubovaly, až jsem to ukončila. Nehodili jsme se k sobě. Rozešli jsme se v klidu, i on si uvědomoval, že jsme každý jiný. Pak jsem o něm dlouhá léta nevěděla.

Pár let po rozchodu s ním jsem se vdala, jenže moje manželství nevydrželo. Byli jsme spolu pět let a po celou tu dobu mě muž podváděl. O jeho nevěrách jsem se pochopitelně dozvěděla až jako poslední, nikdo neměl odvahu mi o nich říct. Děti jsme neměli, na rozvodu jsme se oba dohodli, takže byl poměrně rychlý.

I Milan se oženil a ani jeho manželství nevydrželo. Jeho žena, jak mi vyprávěl, byla extrémně žárlivá, dělala mu bezdůvodné scény i na veřejnosti a jednoho dne si prostě řekl dost, že tohle nemá zapotřebí a podal žádost o rozvod. Sice nebyl tak klidný jako ten můj, ale nakonec byl Milan opět svobodný.

Šťastná náhoda nás svedla dohromady

Když jsme se my dva opět potkali, uteklo od našeho rozchodu téměř 15 let, mně bylo 35 let, Milanovi 40. Oba už jsme měli něco za sebou a oba jsme byli bez závazků. Setkání bylo naprosto náhodné, potkali jsme se na ulici, prakticky jsme do sebe vrazili. Ovšem on i já jsme projevili spontánní radost, že se po tolika letech vidíme.

V tu chvíli nebylo nic důležitějšího, než zajít si někam popovídat. Pověstná jiskra přeskočila, znovu, po 15 letech. Opět jsme se začali stýkat. Nejdřív jen tak na popovídání, později se přidal i sex a najednou jsme bez sebe nemohli být.

Milan žil v domě, který si vlastními silami rekonstruoval. Zdědil ho po otci. Milanovi rodiče byli už od jeho dětství rozvedení a otcův majetek si mezi sebe rozdělil Milan s bratrem. A právě Milanovi připadl starý rodný dům otce, který v něm po rozvodu žil.

Příběh Dáši: Manžel neustále pomáhá své bývalé ženě, léčí si tak pocit viny

Vzhledem k tomu, že pracoval sám na sebe, neměl závazky vůči zaměstnavateli, mohl si dovolit svou práci rozvrhnout, jak potřeboval. Já jsem vždy byla zaměstnaná a do práce jsem musela denně docházet. Menší zádrhel ovšem byl v tom, že já žila ve svém malém bytě ve městě a Milan v domě na vesnici zhruba 50 kilometrů daleko.

Když jsme se spolu rozhodli žít, bydlela jsem střídavě u sebe a střídavě u něj. Nebylo to jednoduché, ale žít jen v jeho domě by bylo pro mě hodně časově náročné. Nemám řidičský průkaz a ani jsem ho nechtěla, bojím se řídit. Byla jsem proto odkázaná jen na autobusy, nebo mě občas Milan dovezl autem. Ale i tak jsme to dokázali nějak skloubit, že jsme byli dost spolu.

Milanovi příbuzní mě nemuseli

Bylo nám spolu dobře, o svatbě jsme ani po delší době nemluvili, a děti jsme také neplánovali. Ani jeden z nás se necítil na to být rodičem. Dnes je mi to líto, ale už s tím nic nenadělám.

S úpravami domu jsem Milanovi pomáhala, především pak se zařizováním, on mi nechával volnou ruku, říkal, že chce, aby se mi v něm líbilo, že v něm jednou spolu zestárneme. Klapalo nám to.

Bohužel vadou na našem vztahu byla jeho matka a bratr. Oba mě neměli rádi. U matky se to dá pochopit, navíc ona si mě pamatovala ještě z našeho mládí, už tehdy jsem se jí nelíbila. S jeho bratrem jsem se dřív neznala, ale byl hodně ovlivněný matkou, a tak mi oba dost nepokrytě dávali najevo, že se u nich moc roztahuju. Přitom jsem žila v Milanově domě, ale to ti dva vůbec nepřipouštěli.

Milan bohužel vážně onemocněl, měl rakovinu. Přišlo se na to pozdě, signály těla neposlouchal, svůj zdravotní stav a obtíže bagatelizoval. Nikdy neměl čas zajít k doktorovi. A bohužel se mu to vymstilo.

Doktoři mu dávali málo času a tehdy po jedné návštěvě u lékaře mě Milan požádal o ruku. Řekl mi to na rovinu, že ví, že ani pro jednoho z nás sňatek nic neznamená, že se máme rádi i bez papíru, ale chce mít jistotu, že po jeho smrti bude všechno, především pak dům, moje. Mohli bychom to sice ošetřit i závětí, ale on trval na sňatku. Během pár týdnů jsme se vzali, na obřadu jsme byli jen my dva a dva naši kamarádi jako svědci.

Za půl roku Milan zemřel a jeho příbuzní se na mě vrhli jako supi. O naší svatbě mluvili jako o účelové, jen abych prý shrábla majetek, na který mají oni jako rodina nárok. Přitom já byla s Milanem 15 let, to je ale nezajímá.

Dělají mi ze života peklo. Už jsem naprosto zoufalá, ničeho nemohou dosáhnout, ale to je matce i bratrovi jedno. Pomluvili mě na vesnici. Švagr mi nadává do zlatokopek, že jsem mu sebrala dům po jeho tátovi.
Hanka

Názor psycholožky čtěte na další straně.