„Pěstounů je u nás pořád málo, a přitom kojenecké ústavy budou do roka zrušeny. Co bude dál s odloženými dětmi?“ obává se Marcela Dědová a říká, že potřební jsou také pěstouni na přechodnou dobu, které sama velmi obdivuje.
„Starají se o děti po dobu nezbytně nutnou, maximálně jeden rok, v odůvodněných případech i na dobu delší, než se pro dítě najde nová rodina, a musím říct, že já bych takové dítě po dvou, třech letech už vrátit nedokázala. I když jsem proškolená, i pro přechodnou pěstounskou péči, odmítám ji, protože by mě to zabilo, jak se znám,“ říká Marcela Dědová.
Syn se uškrtil na pupeční šňůře
Deset let se s manželem pokoušeli o dítě, podstoupili i umělé oplodnění. První syn se však uškrtil na pupeční šňůře, druhé oplodnění se nepovedlo, a tak se dvojice rozhodla pro adopci. Podstoupili roční kolečko psychotestů, školení a soustředění, aby stát prověřil, zda jsou vhodnými rodiči, a svěřil jim dva bratry, Richarda a Jakuba, jimž tehdy bylo pět a čtyři roky. O rok později k nim přibyla roční Marcelka.
„Kluky jsme si mohli vzít k nám napřed na dva týdny, ale pak je vrátit, než se vyřídí papíry a budou naši. Nechtěli zpátky do domova a drželi se klik od auta a brečeli,“ nezapomene Marcela už nikdy na bolestné chvíle, za které často může neobratný úřední šiml.
Marcela se v té době živila jako mechanička a seřizovačka strojů, manžel často odjížděl na montáže jako montér-lezec vysokého napětí. „Naštěstí mi šéf dovolil zůstat první měsíc se syny na neschopence, protože když se vám narodí miminko, dostanete mateřský příspěvek, ale když vám přivezou starší dítě, nad čtyři roky, musíte si nějak sami poradit,“ říká paní Dědová a dodává, že jí moc pomohli rodiče.
„Měsíc jsme trénovali, jak v praxi nastavit denní režim, až začnu zase pracovat. Systém zapomíná, že když přijde do rodiny starší dítě, život se vám otočí o tři sta šedesát stupňů, úplně stejně, jako když se vám narodí. Přitom být s ním první dny doma je pro něj i pro rodinu velmi důležité.“
I když psychologové už manželům další dítě nedoporučovali, přesto manželé chtěli pomoct znovu. Mezitím však Marcela Dědová nečekaně otěhotněla a narodil se Dalibor. „Když neměříte denně teploty, neděláte stojky, netrápíte se s každou další menstruací, začnete si zase užívat úžasný sexuální život a přestanete děti vyrábět, jde to samo,“ usmívá se paní Marcela.
Jedno dítě je problém
„Podle doporučení ministerstva práce a sociálních věcí a krajských úřadů se do rodin přidělují jen děti mladší než jsou ty nejmenší, které už v ní jsou, a tak bylo jasné, že další dítě nedostaneme,“ vzpomíná Dědová. Proto se tehdy rozhodla ujmout se devítileté holčičky z Klokánku, který patřil pod Fond ohrožených dětí.
„Zřídili jsme u nás doma první rodinný klokánek na Vysočině a tím jsme rozzlobili krajské úředníky.“ Fond ohrožených dětí ověřil všechny potřebné předpoklady a k Dědovým přibyla Natálka. Ta však měla v Klokánku i dva bratry – čtyřletého Michala a desetiletého Jakuba.
Plné hnízdoDědovi navštívil televizní štáb a jejich příběh zařadil spolu s osudy dalších třinácti pěstounských rodin ze všech krajů ČR do dokumentárního cyklu Plné hnízdo, který nyní vysílá Česká televize každou středu. Příběh Marcely Dědové a její rodiny z kraje Vysočina odvysílá ČT 12. dubna jako 11. díl dokumentárního cyklu scénáristky Zuzany Šimečkové. |
„Na rozdíl od mladších sourozenců Jakub z Klokánku napřed nechtěl. Přál si v něm čekat, až si ho maminka vyzvedne, ale když jsme si pro děti přijeli, rozhodl se jinak, takže jsme si naráz přivezli tři další děti,“ líčí události Marcela Dědová s vysvětlením, že získat jen jedno dítě do péče bývá často problém. „Většinou jsou totiž v ústavech sourozenecké skupiny a trhat je od sebe, to jsme nikdy nechtěli.“
Protože v té době v rodině převažovali chlapci, rozhodli se Dědovi „posílit“ dívčí sestavu u ujali se devítileté Sofie a její o pět let mladší sestry Stázky. „Poté, co si jejich biologičtí rodiče odseděli ve vězení tresty za prostituci a kuplířství, zajímali se o ně sporadicky. Přesvědčovali holky, že my je nechceme pustit, že kdybychom je vrátili do domova, přijdou si pro ně, a nabádali je, ať zlobí, že je pak vrátíme,“ líčí osud dalších dcer paní Dědová, která mezitím navíc podruhé otěhotněla a porodila dceru Darinku. Se zrušením rodinných Klokánků nechtěli Dědovi děti vracet do ústavní péče, a tak je přijali do pěstounské péče.
Sofie, starší z obou sester, nakonec opravdu v patnácti letech utekla, hledala ji policie, až vyšlo najevo, že odletěla s matkou do Anglie. „Mám tě moc ráda, ale musím jít tam, kam mě nohy táhnou,“ nechala mi vzkaz. Dodnes tam žije s matkou ze sociálních dávek na děti, má dva syny a se svou pěstounkou jsou v kontaktu.
Selhali jsme jako pěstouni
Mladší Anastázie, která svou starší sestru vnímala spíš jako mámu, se však po jejím odchodu zhroutila. „Za to bych rodiče zavírala!“ je paní Dědová ještě dnes rozhořčená. Stázka se úplně změnila. Bylo jí teprve deset let, ale začala krást, kouřila trávu, utíkala z domova, začala se sebepoškozováním, chytla se party, kterou si kupovala…
„Napětí a hádky doma narůstaly a nic nepomáhalo. Její otec ji nevracel včas, když jsme ji nechali hledat, schovával ji, přiměl ji, ať si na sociálce stěžuje, že ji týráme… Doma jsme před ní všechno zamykali, báli se, děti brečely, co zase provede. Pak odešla s tatínkem a dva týdny jsme o ní nevěděli. Nechtěla jsem to vzdát, byla jsem s ní u psychologů, v poradnách i různých pobytových zařízeních psychiatrie. Snažili jsme se jí pomoct ze všech sil. Vyčítala jsem si, že jsem ji nedokázala zachránit,“ vzpomíná Marcela Dědová, která nakonec i na přání rodiny souhlasila s tím, že požádají o zrušení její pěstounské péče.
Anastázie nakonec skončila ve výchovném ústavu, i odtud občas utíká, a když je v potížích, volá právě své pěstounce. Ta říká, že ji jednou dokonce vykupovala od Albánců, kteří ji chtěli prodat na prostituci.
A aby těch tragických událostí nebylo málo, syn Jakub, kterého měli v pěstounské péči devět let, se v devatenácti letech zabil v autě. „Nevybral zatáčku, praštil se do hlavy a stáli jsme před rozhodnutím, zda souhlasit s dárcovstvím jeho orgánů. Kývli jsme a pomohl dalším čtyřem lidem.“
„Selhali jsme jako pěstouni,“ vyčítala si Marcela Dědová bezprostředně po odchodu Anastázie, ale čas šel dál. Nejstarší děti dospěly, osamostatnily se, oženily se a pracují. Paní Dědová založila neziskovou organizaci For Family.cz, z. s., která pomáhá právě pěstounským rodinám se vzděláváním dětí, s kroužky i tábory, a do toho se před dvěma lety rodinná rada rozhodla přijmout domů další děti.
„Nás jste vychovali dobře a vychováte skvěle i další, podpořily nás naše už dospělé děti,“ říká Marcela s tím, že všichni do osmnácti let museli opět absolvovat další roční „kolečko“ testů a psychotestů, zda je rodina k pěstounství vhodná.
Dvojčatům Ricardovi a Mercedes bude v květnu pět let. „Jejich máma sedí ve vězení ve Světlé nad Sázavou a úřady po nás znovu chtějí, abychom ji s dětmi navštěvovali. Ale po všech zkušenostech jsem jasně řekla, že nic takového dělat nebudeme, že dětem nebudeme mást hlavy, nikdy z toho nevzešlo nic dobrého,“ říká pěstounka s tím, že se naopak navštěvují s rodinou, v níž vyrůstá jejich nejmladší sestra. Systém by nám neměl nic nakazovat,“ uzavírá Marcela Dědová a na otázku, zda plánují přijmout další děti do rodiny, odpovídá: „Úřady s námi už počítají, čekáme jen na telefonát.“
