Právě jste složila s vyznamenáním státní závěrečné zkoušky v oboru andragogika. Gratuluju! Byla jste hodně nervózní?
Já mám trému vždycky. Kluci z kapely by vám potvrdili, že úplně před každým koncertem říkám: „Dneska mě bolí v krku, nemůžu zpívat, protože jsem nervózní.“ To je rituál, bez kterého žádný můj koncert neproběhne. Když to náhodou neřeknu, začnou být spíš nervózní všichni okolo. Nicméně jeviště je prostředí, které znám, moje druhé doma. Většinou si tam jdu odpočinout. To při státnicích jsem měla pocit, že musím prokazovat mnohem víc, tam jsem se v kramflecích rozhodně necítila.
Andragogika se zabývá vzděláváním dospělých. Jak vám jako dospělé tedy lezlo učení do hlavy?
Špatně. Řeklo by se, že ze své profese jsem zvyklá učit se, ale je to jiné. Scénář mi dá souvislosti a do nich zasazuju písničky, které se učím. Kdežto abych se mohla na státnice učit v souvislostech, musela jsem nejdřív hodně načíst. A vždycky jsem narazila na nějakou neznalost, což mě hrozně brzdilo. A taky frustrovalo, protože člověk má pocit, že po čtyřicítce by toho přece měl už spoustu vědět.
Kdy jste stíhala se při práci a výchově syna ještě učit?
Začala jsem jezdit vlakem a městskou hromadnou dopravou a sešity jsem otevírala, kde to šlo. Potíž je, že mám spíš krátkodobou paměť, a navíc si potřebuju všechno číst nahlas. Takže jsem pochodovala po cyklostezce a vykládala kolemjedoucím cyklistům o antické filozofii a čekala jsem, kdo na mě zavolá pomoc z blázince.
Do studování jste se pustila už během pandemie. Čím vším jste prošla?
Chtěla jsem nejdřív proniknout do něčeho, o čem skoro nic nevím, tak jsem začala kurzem účetnictví. Pak jsem si udělala grafický kurz, kurz asistenta pedagoga a nakonec teď tu andragogiku.
Využijete něco z toho v praxi?
V mém okolí není nikdo, koho bych natolik neměla ráda, abych mu poskytovala rady z oblasti účetnictví. Přitom moje máma dělala pětadvacet let účetní na Ministerstvu vnitra! Naopak grafický kurz používám, občas si vytvořím plakátek, podpisovou kartu a podobně. A kurz asistenta pedagoga mi pomáhá lépe komunikovat s dětmi, které učím zpívat. Měla jsem příležitost rok asistovat holčičce s Aspergerovým syndromem. To byla úžasná zkušenost nahlédnout do školní třídy na základní škole.
Spousta českých žen, já to tak dřív také měla, jakoby si programovala, že musí trpět.
Neprobudilo to ve vás nějaká stará školní traumata?
Můj úplně základní pocit byla obrovská pokora vůči lidem, kteří se snaží do našich dětí něco dostat. Jasně, určitě jsou lepší a horší učitelé. Ale jejich status opravdu zdaleka není jako dřív. Českému školství dnes vládnou rodiče a hlavně matoucí a v mnohém nesmyslný rámcový vzdělávací plán. Učitelé pak prostě dělají, co mohou. Chtělo by to větší rovnováhu a taky podporu.
Na začátku května měl v Plzni obnovenou premiéru muzikál Edith – Vrabčák z předměstí. Jedná se o nejdéle uváděné představení v historii Divadla Josefa Kajetána Tyla, a to po dobu 23 let. Jak vzpomínáte na tehdejší Radku?
To bylo velmi intenzivní období, nejen co se muzikálů týče. Skončil Jesus Christ Superstar, dohrávali jsme Evitu. Pak začal Drákula, Rusalka… Bylo mi dvaadvacet a přemýšlela jsem, jestli se muzikou vůbec uživím. Byl to pro mě první větší střet s profesní realitou, bod zlomu.
Co byste vzkázala svému dvaadvacetiletému já?
Vydrž, všechno je už někde dáno. A hlavně zachovej klid!
Vysloužila jste si přezdívku „česká Edith Piaf“. Nemrzí vás, že jste ve škatulce?
Jsem ráda za tak hezkou nálepku, je to pro mě velká zodpovědnost. I když já na Edith nemám patent, spíš pokorně předávám její odkaz. Vím, že mě to svým způsobem škatulkuje, ale za tu dobu, co ji zpívám, se to dost posunulo. Dnes je to moje malá pocta velké Edith Piaf. A jsem vděčná, že lidem nevadí, že jsem „jen“ ta spojka a že na koncertech zazní i moje muzika a moji muzikanti.
Edith měla zvláštní hlas, jak mezi těmi polohami přeskakujete během jednoho večera?
Je to docela těžké. Její barva hlasu mi není přirozená, ona má takový ten „piafovský bzuk“. Když nás nezvučí náš osobní pan zvukař Jiří Žemlička, musím vždycky důrazně upozorňovat, že je rozdíl mezi písněmi Piaf a nePiaf. Nejprve ať tedy ozvučí můj hlas a pak upozorním, že teď něco změním, ale ať nastavené parametry nemění. Protože kdyby mi ten její pracně vytvořený bzuk ořezával a zjemňoval, budu ostřit a ostřit a pro moje hlasivky je to hrozně nepříjemné.
I tak to musí být pro hlasivky dřina. Jak o ně pečujete?
Už preventivně. Když chystám celovečerní koncert, musím vymyslet repertoár tak, aby to bylo pro hlasivky únosné. Aby to nebylo „Piaf, nepiaf, Piaf, nepiaf…“ To bych se udřela! Každopádně nějakou klasickou hygienu hlasu asi potřebuje každý zpěvák. Dostatek spánku, žádný stres, hlídat pěvecké refluxy… Což je ovšem většinou nedosažitelné, takže často musí pomoci samotné kouzlo jeviště.
Máte vlastně s Edith Piaf něco společného?
Máme společný den narození, takže astrolog by asi našel, že jsme v něčem typické Střelkyně. Myslím, že věci, které mám v povaze, ona měla také, ale krát tisíc – do obrovského extrému! Když jsem studovala její život, u jednoho nepříliš známého dokumentu jsem si uvědomila, jak tvrdá profesionálka to byla. Velice dobře věděla, co chce. Jako kdyby si ten život narýsovala sama a ono se jí to teprve pak začalo skutečně dít. Jak horlivě do něčeho vkročila, tak horlivě uměla opouštět. A v tom jsme zásadně jiné, já jsem totiž ve spoustě věcí držák. Takový tichý držák.
Edith Piaf zpívá: Non, je ne regrette rien – Ne, ničeho nelituji. Máte to stejně?
Já určitě lituju spousty věcí! Je důležité pochopit své vlastní chyby a přijmout je. Jedině když je uvidím, a ne když je smetu ze stolu, se z nich přece poučím.
To ráda slyším, že máte chyby. Protože ze všech rešerší působíte tak dokonale.
Já mám ale spoustu chyb! Například jsem roztržitá. Když jsem nevyspalá, jsem protivná. Vadí mi, když mi něco nejde. A neumím moc říkat ne. Mám totiž svoji práci opravdu ráda, a když si píšu věci do diáře, říkám si, že to zvládnu. Jenže potom to prostě někdy nejde a dostanu se do momentu, kdy musím být vůči někomu neseriozní a odmítnout. Nebo hodit kolegu do vody, aby to za mě vzal. A navíc jsem úplně klasická matka, která je vzteklá na svého puberťáka… A klidně bych mohla ve výčtu pokračovat.
Edith byla známá pod pseudonymem Vrabčák. K jakému zvířeti byste přirovnala sebe?
Mám moc ráda lišku. Nebo jestřáby, vlky, prostě divoká zvířata. Divoká, ale zároveň věrná. Víte, že by mě zajímalo, co by na to řekl můj syn? Já mu zavolám, ano? (Do telefonu: „Oskárku, kdybys mě měl přirovnat k nějakému zvířeti, které by to bylo? Cože? Dobře, děkuju, tak pa.“) Tak říkal, že buď lemur, nebo králík. Asi mu připomínám lemura z pohádky Madagaskar. Znáte ho? To je takový ten šílenec, co tam pořád vyvádí opičárny.
Vrásky neřeším. Vysmála jsem si je a vybrečela, nepotřebuju s nimi nic dělat. Zdraví je o něčem jiném.
A ten králík?
To nevím… I když teď jsem si vzpomněla, že kdysi ještě ve školce se dětí ptali, co mají jejich rodiče za povolání. A když došla řada na Oskárka, byl zrovna myšlenkami někde na orbitě. „A co ty, Oskárku, co dělá tvoje maminka?“ ptala se učitelka. A Oskárek: „Já nevím, co teď dělá moje maminka.“ „Ale ne teď, čím se živí,“ upřesňovala učitelka. A on na to: „Mrkví.“
Chováte doma nějaká zvířata?
Máme kočičku, rybičky a strašilky. A Oskárek má doma lemura a králíka, já ne.
Synovi se blíží dvanáctý rok a vy mu pořád říkáte Oskárku?
Pořád. A obávám se, že mu tak nejspíš budu říkat až do dospělosti.
Vidíte v něm něco z vaší povahy?
Přesně ty povahové rysy, o kterých jsem doufala, že je nezdědí. Třeba že si brouká při hodinách. Má prostě svůj svět, stejně jako kdysi já. Myslím, že kdybych byla dnes dítětem, vyfasovala bych nějakou nálepku typu ADHD. Byla jsem opravdu neuvěřitelně upovídané dítě. Ale zase mě nikdo nenachytal na švestkách, protože jsem zároveň byla šprtka, která vždycky všechno stíhala.
Jste šprtka dál i v životě?
Asi pořád ano. Ale u Oskárka na známkách opravdu nelpím.
Už se nějak profiluje?
On se strašně trápí tím, že ještě neví, čím bude. Těžko se mu vysvětluje, že to v jedenácti ještě opravdu vědět nemusí. Hraje na klavír, chodí na badminton, jdou mu jazyky. Píše příběhy, loni vyhrál literární soutěž Macharův Brandýs a letos cenu poroty. Moc rád vaří, chodí na kurzy vaření. Určitě bych ho mohla někam směrovat, ale nechávám ho být. Věřím, že to není nutné, že si to najde sám a v tom ho pak podpořím.
Radka Fišarovázpěvačka (45)
|
Jak se těšíte na pubertu?
On už ale je puberťák. Jede si ve svém světě a jako paličatý Kozoroh si dělá, co chce. A někdy je na zabití. Ale má úžasné duchovní a sociální cítění. Pro mě je nejdůležitější, aby z něj byl slušný, spolehlivý a svědomitý člověk, a to, myslím, v sobě má.
Pečujete nějak o svoji vizáž? Tedy kromě toho, že jíte mrkev jako králík?
Já se chci hlavně cítit dobře. Kdyby mi někdo řekl, že mám někde nějaký špek, tak je mi to úplně šumák. Dlouho jsem měla podváhu, jsem ráda, že to teď je tak, jak to je. Vypadám prostě jako normální pětačtyřicetiletá ženská. Nic si nezakazuju a nic nepřeháním. Když vím, že se vykrmím nad nějaký svůj limit, tak se nad tím zamyslím, řeknu si, že to nepotřebuju, a zase malinko uberu. Neřeším ani vrásky – ty jsem si vysmála a vybrečela, nepotřebuju s nimi nic dělat. Nevím, jak dlouho mi tento postoj vydrží, ale fakt si myslím, že zdraví je o úplně jiných věcech.
Ptám se, protože jsem viděla vaše video pro nadační fond Hippokrates, který se zabývá zhoubnými gynekologickými nádory.
Zajímavé, že jste to video našla, protože já o tom nikde moc nemluvila. Jsem ve skutečnosti introvert a ta nemoc to ukázala… Ale tak dobře, nevěřím na náhody, tak asi dozrál čas toto téma podpořit. Zejména prevenci, ta je ohromně důležitá, protože rakovina děložního čípku je virového původu a včasným odhalením a vhodnou léčbou jde nebezpečí onemocnění téměř ze sta procent odvrátit.
Myslíte preventivní prohlídky u gynekologa? Nebo očkování proti lidskému papilomaviru?
Já očkovaná proti HPV byla, a přesto... Chodila jsem i na preventivní prohlídky, a přesto… Nikdo mi bohužel nenabídl test na přítomnost HPV. Pojišťovna hradí toto vyšetření pouze v případě pozitivního cytologického nálezu, jenže právě cytologie má velkou chybovost. Ale bývala bych si to uhradila ze svého!
Gynekoložka mi to prostě nevěřila. Asi si myslela, že jsem nafrněná umělkyně, která neví coby, někde ji píchne a pořád k ní chodí.
Promiňte, že se ptám, ale jak to, že u vás zhoubný nádor odhalili až ve třetím stadiu?
Bylo to opravdu zoufalé. Bylo mi tak hrozně špatně, obzvlášť ten poslední rok. Ale gynekoložka mi to prostě nevěřila. Asi si myslela, že jsem nafrněná umělkyně, která neví coby, někde ji píchne a pořád k ní chodí. Prostě to nepoznala. Když zjistila, že mám třetí stadium, dost ji to vzalo. Věděla, že mám doma malé dítě…
Mám bohužel podobnou zkušenost a musím říct, že když jsem jela domů z mamografu, jediné, co mi běželo hlavou, byly moje děti.
Oskárkovi bylo dva a půl roku. Uvědomovala jsem si, že jestli pro něj můžu něco udělat, tak soustředit se sama na sebe a zabojovat. Měla jsem možnost jít cestou chemoterapie nebo operace. Šla jsem do operace, jenže mi při ní omylem nařízli močovod. Takže jsem pak ještě dva měsíce měla vývod z ledviny a šla na rekonstrukci močovodu. Bylo to opravdu náročné období, propadla jsem do hluboké deprese. Když jsem ale čekala na druhou operaci, odehrál se mi zvláštní paradox: Došla jsem do takového stavu přijetí a pokory, že jsem prožívala asi nejveselejší období ve svém životě.
Zpřeházela vám nemoc priority?
Určitě. I kdyby člověk nechtěl, tato stránka pracuje. Jedna z věcí, které se mi hodně změnily, bylo vnímání tady a teď. Obvykle se totiž příliš soustředíme na to, co bylo a co bude. Ale já byla přítomná jen v tom jednom momentu, protože jen v něm jsem mohla něco změnit. Nebylo to ani před ním, ani až bude nějaké až. Čas získal jiný rozměr.
Od té doby uplynulo skoro deset let. Pořád se vám daří být „tady a teď“?
To víte, že občas ne. Ale čím dál rychleji se vracím „domů“. Těch zkoušek od té doby bylo dost, ne že ne. Třeba když jsme se rozcházeli s otcem Oskárka. Bylo to pro mě velice těžké, zkušenost se soudy tedy dost nemilá. Ale já dnes už vím, že všechno je cesta a vše je k něčemu dobré. A také díky tomu vím, kde je to moje „doma“.
Říkáte „domů“ a „doma“ a ukazujete na sebe.
Protože tomu, co cítím jako uvnitř správné, já říkám „doma“. Je to vědomí sebe sama. Sebeláska, chcete-li. Ale ten transformační model, kterým jsem si prošla já, určitě není nutný. Jde o to, že spousta českých žen – a já to tak dřív také měla – jako by si programovala, že musí trpět. Málokterá si umí představit, že se ráno probudí a je prostě šťastná. Jako kdyby se v tom necítily bezpečně. Mají strach, že ztratí pozornost. Žijí v tom nehezkém, na co jsou zvyklé. Ale štěstí opravdu vzniká zevnitř. Je bezpečné a pro všechny. A je přímo úměrné naší míře vděčnosti.
Za co jste, Radko, vděčná?
Tak na tento seznam by nestačila kapacita vašeho časopisu.
