Příběh Dáši Mámu máme jen jednu
Nechci nějak špatně mluvit o své vlastní matce. Nezaslouží si to, je přece tak hodná… Ano, je natolik dobrotivá, že bych ji kvůli tomu někdy nejraději uškrtila. Jak to mám pojmout a nezbláznit se z ní? A jak zařídit, aby vše ve zdraví zvládala ona? Vážně nevím. Bohužel, máma už není nejmladší a je vidět, že je toho na ni moc. Jako správná „svatá“ si to ovšem nepřipouští.
Všeho s mírouMyslet jen na druhé je sice ušlechtilejší než myslet pouze na sebe, ale pokud si mezi těmito dvěma proudy nenajdete zlatý střed, bude vás to nejspíš stát zdraví. Člověk, který kope za druhé a na sebe kašle, má mnohem větší tendenci dříve či později vyhořet. Pocit, že toho děláte pořád málo, i když už víc ani dělat nejde, vás může nakonec doběhnout, stejně jako totální vyšťavení pramenící z toho, že už nemáte energii odkud brát. |
Někdy mám pocit, že Matka Tereza byla proti mé mámě břídil. Vnímala jsem to už jako malá. Mamka vždycky stála v kuchyni, na sobě měla zástěru a všech se ptala, co by si dali. Všechno jim nosila a sama si snad nikdy nesedla. Nebyla s námi u stolu, stála u plotny. Tátovi i sestře to přišlo normální, já z toho byla odjakživa špatná.
Moje kamarádky měly maminky, ne služky, měly matky, které jim zakazovaly a rozkazovaly, stejně tak se s nimi bavily. Moje máma však nic takového nedělala, na všechno se ptala táty, to on dělal rozhodnutí, ona s ním pokaždé souhlasila.
Štvalo mě to, ale pořád to nebylo nic proti tomu, co přišlo, když sestra otěhotněla. Rozváděla se jen rok po porodu a máma jí s malou nepřetržitě pomáhala. Tak, že sestra s její pomocí počítala už automaticky. Stala jsem se svědkem toho, jak se na mámu obořila, když zjistila, že je nemocná.
Máma jí samozřejmě nechtěla odmítnout pomoc, ale bála se, že malou během hlídání nakazí. Sestra z toho byla natolik rozjívená, že k ní nakonec mamka přiběhla i s horečkou a v roušce. To vše jenom kvůli tomu, že moje sestřička chtěla jít s kamarádkou do kina.
Příběh Petry: Pomoc manželovy matky se obrátila proti nám |
A především kvůli povaze naší mámy, která by se raději uštvala, než aby někomu řekla ne. Jenomže s tím je teď asi konec, protože začala mít zdravotní problémy a fyzicky už nemá sílu.
Můj táta ani sestra to však nevidí. Mámu si pletou s nějakým robotem, vůbec jim nevadí, že je z ní kost a kůže, unavená, vyčerpaná, že ten věčný úsměv na tváři má jen uměle přilepený.
Myslím, že šťastná určitě není, ale nedokáže z toho začarovaného kruhu „přetrhnu se pro vás“ vystoupit. Pořád nám říká, že je tu přece pro nás, že jsme pro ni jako rodina nejdůležitější na světě.
Je to sice hezké a zahřeje to u srdíčka, víc bych si ale přála mámu, která se věnuje i sama sobě a vypadá opravdu šťastně, nejen kvůli tomu, že nám mohla udělat večeři.
Dáša
Co by měla Dáša dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
