Čeká nás to jednou každého. Ať se lékaři snaží sebevíc, člověku nezbývá nic jiného než přijmout konečnost života. Přesto nás děsí neznámo se smrtí spojené. A také strach z bolesti, utrpení, nemohoucnosti. Anebo v případě, že umírá někdo blízký, z pocitu, že přicházíme v životě navždy o kus jistoty a lásky. Paliativní medicína se zabývá péčí o pacienty se závažným onemocněním (občas i nevyléčitelným), u nichž se snaží o co nejlepší možnou kvalitu jejich života.
Kdysi jste řekla, že kvalitní paliativní péči v samotném závěru života má v Česku jen desetina pacientů. Z čeho to konstatování vyplynulo?
Z výsledku studie, kterou jsme provedli ve Všeobecné fakultní nemocnici ještě předtím, než jsme zde v roce 2016 založili paliativní tým. Byl to obrázek stavu péče, jakou dostával pacient během závěru života v nemocnici. V naší nemocnici průměrně umírá asi tisícovka lidí ročně. A my jsme chtěli v té studii popsat výchozí bod, kde jsme, a na co by se měla paliativní péče zaměřit. Určili jsme si tři hlavní okruhy. První: jak pečujeme o symptomy, jako je dušnost, bolest nebo deprese. Druhý: jak dobře komunikujeme s pacientem nebo s rodinou, to znamená, jak jsou si pacient nebo rodina vědomi toho, že se může blížit závěr života, a o co se snažíme. A třetí okruh se zaměřil na vyšetřovací a léčebné postupy, které v posledních 24 hodinách života pacient dostává. Vše jsme zkoumali z pohledu lékaře, zdravotní sestry a blízkých pacienta.
Přání, aby byla v zákoně zakotvená možnost eutanazie, existuje jen u velmi malé části lidí. Naprostá většina lidí nepřemýšlí o tom, že by si přáli ukončit život eutanazií.
