Moje cvičitelka jógy každý rok pozoruje, jak se jí na začátku ledna naplní kurzy novými nadšenci. Nicméně během prvních dvou týdnů to z nich více než polovina vzdá a cvičit přestanou. Čím to je, že lidé tak rychle opouští svá předsevzetí? Chybí jim pevná vůle, nebo je v tom něco jiného?
Mám pocit, že si některé jevy vysvětlujeme příliš složitě. U některých z těch, kteří odpadnou, může jít jednoduše jen o to, že si špatně vybrali a dopředu si nezjistili, do čeho vlastně jdou. Často je za nedodržením předsevzetí i přehnaný optimismus a přeceňování vlastních sil, které nás dovedou tam, kam jsme vlastně dojít nechtěli. Nebo se necháme strhnout davem a opakujeme něco, co možná má smysl pro druhého, ale pro nás vůbec ne. Je klíčové přijít vždy na kloub vlastní skutečné motivaci a odhalit, co nás vlastně vede třeba k tomu, že se už po několikáté hlásíme v lednu na cvičení, které vůbec do našeho života nezapadá.
Takzvaný „Den slabé vůle“, tedy den, kdy většina lidí svá novoroční předsevzetí vzdá, připadá na druhý lednový týden, třetí lednový týden přichází „Blue Monday“, tedy nejdepresivnější den roku. Co je na prvním měsíci v roce pro lidi nejnáročnější?
Mnozí z nás se v lednu postupně vzpamatovávají z napětí z vánočních svátků a konce roku. O Vánocích často dochází ke konfrontaci s nevyřešenými konflikty v rodině, mezi partnery, rodiči a dětmi nebo mezi sourozenci. Nezřídka může konec roku přinést problémy v práci nebo třeba pocit kocoviny po nevěře na firemním večírku. Kromě toho k psychické nepohodě v lednu může přispět i nedostatek přirozeného denního světla, období viróz, tlak a očekávání, že „nový rok musí být lepší“.
Nejčastěji jsou lidé odhodlaní dostat se do kondice a začít cvičit, zdravěji jíst či přestat pít a kouřit. Prostě zbavit se neřestí a zlepšit si život. Co byste jim poradil?
Je dobré se zamyslet, jaké jsou důvody a motivace u těchto předsevzetí. Jednoduše řečeno, nelhat si do kapsy. Přiznat si, že za obligátním novoročním předsevzetím „chci zhubnout“, se často skrývá jiná motivace změnit něco, co nás v životě trápí, ale co rozhodně s naší figurou nesouvisí. I s kouřením to občas bývá tak, že předsevzetí skoncovat s ním si dáváme spíše kvůli někomu jinému. Čekáme pak, že když přestaneme kouřit, druhá strana bude spokojena a ubude konfliktů. Teprve když se nám nedaří, ukáže se v plné nahotě, jak slabá je takováto povrchní motivace, dělat změny ne kvůli sobě, ale pro někoho jiného. Logicky první neúspěch znamená i konec našeho snažení. Je potřebné se vrátit zpátky k sobě, což je sice zajímavý, ale někdy i náročný proces sebepoznání. Poctivé přiznání si skutečných důvodů může ukázat, na čem je potřebné zapracovat a co je opravdu třeba změnit.
Boris ŠtepanovičVystudoval jednooborovou psychologii na Filosofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Je psycholog s ukončeným výcvikem v Poradenství a psychoterapii zaměřené na klienta, který absolvoval v Českém institutu PCA. Pracuje individuálně s dospělou klientelou. Nejčastěji jim pomáhá v situacích, kdy je trápí stavy úzkosti, nízká sebedůvěra a pocity nejistoty, ztráta blízkého, rozchod, pocit vyčerpání, partnerské problémy, dlouhotrvající smutek apod. Jeho přístup je obohacen o zkušenosti z oblasti výzkumu lidského chování, komerční komunikace a praxe v psychologické ambulanci. Pracuje podle principů etického kodexu České asociace pro psychoterapii. Po ukončení pracovního poměru ve velké mezinárodní společnosti se rozhodl věnovat svému původnímu povolání a provozovat vlastní psychologickou praxi.  |
V případě kouření je to ale specifické, je to závislost, které není snadné se zbavit a postihuje podle průzkumu agentury Median pro MF DNES 30 procent Čechů, z nichž by dvě třetiny chtěly s kouřením nadobro přestat. Zbavit se závislosti je asi těžší než začít cvičit či zdravě jíst. Jak dodržet takhle náročné předsevzetí a nad závislostí zvítězit?
Máte pravdu, závislost na nikotinu a její překonání nemůžeme srovnávat s tím, že se nám nedaří pravidelně cvičit. Naštěstí je mnoho cest, jak získat podporu při odvykání. Kuřák na to nemusí být především sám. Může získat nejenom podporu okolí, ale i odborníků. Pomoct si může i léky a přípravky, které do těla na začátku nikotin dodají tak, aby abstinenční příznaky nebyly tak drastické. Této závislosti se skutečně zbavuje těžce a je potřebné více pokusů, které vlastně prověřují odhodlání a chuť ke změně. Tady je asi skutečně důležité nevzdávat se, nenechat se odradit neúspěchem. Užitečné je promluvit si s někým, kdo proces odvykání úspěšně zvládl, a tak získat víru v sebe a důvěru, že to jde. Často je důležitá i změna pohledu nás nekuřáků na kuřáky v našem okolí. Nikdy jim nedokážeme správně pomoct, pokud je zároveň odsuzujeme.
Když kuřák nedokáže úplně skoncovat se svou závislostí, jaké má další možnosti?
Když někdo chce skoncovat se závislostí, tak jedinou možností je zkoušet a hledat způsob, který bude u něj úspěšný. A těch je samozřejmě celá řada. Zmiňoval jsem odbornou pomoc, možnosti podpůrné medikace, podpory okolí, využití méně škodlivých alternativ jako například e-cigaret nebo nahřívaného tabáku. Užitečný může být i zájem podívat se celkově na svůj život. Pochopit, kde jsou moje hranice, moje zdroje, co se mi daří, jaké jsou moje strachy, obavy, čemu se vyhýbám a co je potřebné změnit. Někdy k takovému zamyšlení stačí dobrý kamarád, jindy je lepší vyhledat nestranného odborníka, který pomůže a podpoří.
Pakliže se zařeknu, že od zítra už si nezapálím a cigaretu si přesto dám, co teď? Jak s tím naložit?
To, že se někdo rozhodne, že chce s kouřením přestat, je chvályhodné. Neexistuje jeden jediný způsob, jak na to. Přestat ze dne na den je nejvíce preferovaný a doporučovaný přístup. Naplánovat si ideální den D a dopředu odhadnout, jak zvládnu období abstinence, je složité. Není dobré naplánovat si odvykání v náročném období, jako je změna práce, rozchod, přestěhování se apod. Když už se stane, že kuřák neodolá a zapálí si znova, není dobré posilovat pocit selhání, marnosti a neúspěchu. Je potřebné přijmout selhání, ale nezpochybnit cíl přestat kouřit. Kdo se dopředu na odvykání připravoval, ví, že i selhání k odvykání patří. Je dobré mu porozumět, často totiž odhalí ještě další oblasti, kterým je potřebné se věnovat. Tak se zvyšuje pravděpodobnost úspěchu při dalším pokusu.
Když se k průzkumu vrátím, lidé jsou ale závislí také na alkoholu, sázení, na sociálních sítích. Závislost přiznává více než polovina Čechů. Čím to podle vás je?
Tohle je hodně komplexní otázka a neexistuje jedno jednoduché vysvětlení a důvod proč. Dalo by se říct, že je to reakce na něco, co se odehrává nebo odehrálo kolem nás. Dovoluji si uvést názor Gábora Mathé, jednoho z předních odborníků na souvislosti traumatu a závislostí. Ten říká, že v jádru každé závislosti spočívá prázdnota vycházející ze zoufalého strachu. A ta prázdnota je absence kontaktu se sebou, pocitem smysluplnosti, hodnot, které jsou stabilní. Současná kultura a životní styl naplňování této prázdnoty nepomáhají, spíše ji prohlubují. Závislost na alkoholu, nakupování, pornografii, sociálních sítích atd. je pak jedním ze způsobů, jak si zdánlivě ulevit.
Z průzkumu také vyplynulo, že ženy pijí stále více rizikově a ve větším množství, a navíc to často kombinují s léky. Jak si to vysvětlujete? Mají slabší vůli než muži?
Důvody, proč někdo řeší svoje problémy alkoholem a kombinuje jej s léky, nejde vysvětlit jenom slabou vůlí. Jedním z pohledů může být to, že alkohol a některé léky nabízejí zdánlivě uvolnění, pocit pohody. V dnešní době je těžko se k takovým pocitům dostat. Spíše zažíváme beznaděj, zoufalství, izolaci, pocit nepochopení a osamělosti. Vlastně jsme pod tlakem a nárokem být v pohodě a zvládat vše s úsměvem. A zároveň zvládat toho hodně a pořád něco nového. Ženy jsou často takovému tlaku vystaveny nejen svým okolím, ale mnohé mají vysoká očekávání samy od sebe. Z takového napětí si pak hledají cestu ven. Jsou přirozeně citlivé a pod tlakem okolí se srovnávají, to však neznamená, že mají slabší vůli.
Mají podle vás novoroční předsevzetí vůbec smysl, nebo si tím lidé vlastně jen „ubližují“?
Předsevzetí jako takové ubližovat nemůže. Co ubližuje, je hlavně to, jak pracujeme s tím, když se nedaří jej naplňovat a jakou míru tolerance, pochopení, sebe soucitu a tvořivého přístupu si dokážeme nabídnout.
Pokud je jedním z problémů, že na sebe lidé kladou příliš velké požadavky, jak si tedy nejlépe předsevzetí naplánovat?
Napadlo mě přirovnání k oblečení. Je fajn, když nám velikost správně sedí, můžeme se pohodlně pohybovat a sami se v šatech cítíme dobře. Předtím ale musíme mít odvahu podívat se na sebe do zrcadla, nebo si nechat vzít své skutečné míry a šaty i několikrát vyzkoušet. Tak by to asi mělo být i s přípravou předsevzetí. Nevybírat si oblečení, od kterého očekáváme, že v něm budeme vypadat dobře, a přitom nám ve skutečnosti nesedí, cítíme se nepohodlně a nemůžeme se ani nadechnout.
Ještě bych doplnil, a přijde mi důležité na to nezapomenout, že pokud víme, že na sebe klademe velké požadavky, tak skutečnou výzvou bude neklást na sebe další. Například ve formě novoročních předsevzetí. Spíše bychom měli zkoušet vnímat a oceňovat to, co je, a z čeho můžeme mít radost a spokojenost teď a tady. Zastavit kolotoč výkonu a perfekcionismu je často větší výzvou než nekonečné tvoření dalších a dalších předsevzetí.
Myslíte si, že lidem může pomoci dodržet plány, když se o ně podělí se svými blízkými, nebo je třeba zveřejní na sociálních sítích? Není to často spíše kontraproduktivní, protože pak o neúspěchu vědí všichni kolem?
Podpora někoho, koho známe, důvěřujeme mu a on důvěřuje nám, je něco, co je při zdolávaní krizových situací užitečné. V případě odvykání, nebo dodržení předsevzetí, je důležité promluvit si s někým už ve chvíli, kdy začínáme mít obavy, že selžeme. Nebo ve chvíli, kdy nám dochází dech a pochybujeme o smyslu svého snažení. Jestli je pro mě motivující odezva na sociálních sítích, tak ve skutečnosti spíše hledám ocenění od ostatních a předsevzetí je spíše cestou, jak získat obdiv okolí. Pak je však na místě se sám sebe zeptat, proč je pro mě názor okolí tak důležitý.
A když už si chceme nějaký cíl dát, zvažme všechny možnosti. Například, když chcete skoncovat s kouřením, zda se třeba nevydat jinou, alternativní cestou náhražek bez kouře, které sice jsou jistým kompromisem, ale které vás nakonec mohou místo opakovaných neúspěšných pokusů odložit cigarety k vytouženému cíli dovést.
A jak jste na tom vy? Dáváte si předsevzetí?
Nedávám si v lednu předsevzetí. Ale přiznám se, že v průběhu roku se často snažím udělat nějakou změnu. Nejčastěji je to o tom, že chci číst více knih, pravidelně plavat a pít méně kafe. Nakonec to skončí tak, že voda v bazénu je moc studená, listuji v časopisech a pouze to kafe nepiji, protože nestíhám… Jsem taky jenom člověk s chybami a vlastními limity.
