Podle psychologa Petra Šmolky lákají promiskuitní muže spíš doprovodné aktivity transportu jejich geniality než samotné šíření genů. „Obávám se, že mužům hájícím teorii o šíření genů ve skutečnosti o nic takového nejde,“ konstatoval partnerský psycholog.
„Příroda je možná moudřejší než někteří z nás a šíření podobných rozsévačských genů se brání, seč může. Třeba úbytkem čiperných spermií,“ dodal Petr Šmolka.
Evoluční sexuologové opravdu došli k závěru, že muži touží po větší variabilitě žen, potvrdila pro OnaDnes.cz psycholožka Laura Janáčková. Zdůvodnili to mimo jiné miliony spermií, které muži produkují, zatímco ženy mají za celý život k dispozici pouze několik set vajíček.
„Úkolem ženy je vybrat si toho nejlepšího partnera, neboť její eventuální investice do společných potomků může být mnohonásobně vyšší než u muže, u něhož se může v extrémním případě jednat pouze o jednu jedinou ejakulaci,“ uvedla Janáčková a dodala, že pravděpodobně v této souvislosti vznikl i názor, že muži jsou rozsévači a ženy „odpovědné ochránkyně rodu“.
Pět motivací k polygamii
Pomineme-li kulturní odlišnosti, žijí muži paralelně ve dvou či více vztazích nejčastěji z pěti důvodů, vysvětluje psycholožka. V první řadě neplánovaně využijí příležitost. „Muži jsou schopni odosobněných sexuálních vztahů a chtějí si pouze ‚užít‘ sexuálního dobrodružství, posílit pocit mužnosti, ‚oživit‘ partnerskou rutinu,“ upřesňuje.
Dalším důvodem bývá neuspokojení v trvalém svazku. „Muži jsou vázáni majetkem, společnými dětmi, které nechtějí opouštět, ale touží ještě ‚žít pro radost‘, nikoli pouze pro povinnost.“
Do paralelních vztahů je může zavést také zamilovanost. „Muž se zamiluje a nemůže si pomoct několik měsíců či let, ale ne déle než tři roky. Emoce a rozum sehrávají lítý boj.“
NA KAFI: Párová masturbace utužuje vztahy, otevřete své intimní bubliny |
Do mužova života mohou vstoupit také dvě ‚osudové‘ ženy. „Muž je schopen opravdové lásky k oběma a nedokáže se vzdát ani jedné.“
Důvodem k volbě paralelních mnohočetných vztahů pak může být i prosté sobectví a neochota se vázat. Která z uvedených motivací se týká scénáristy Petra Kolečka, ví nejspíš jen on sám.
„Z vývoje živočišných druhů lze odvodit, že by lidem vyhovovala takzvaná ‚sukcesivní monogamie‘,“ vysvětluje ještě Petr Šmolka. Tedy na sebe navazující monogamní vztahy. V praxi by však byl podobný model spojen s několika nesnázemi.
Milostné kolečko…Bulvárními médii propíraný scénárista Petr Kolečko se loni rozešel s miss 2009 Anetou Vignerovou, matkou jejich dvouletého syna. Veřejně se netajil vztahem s herečkou Denisou Nesvačilovou. Mezitím se několikrát dušoval, že se vrací k Vignerové, ale ve společnosti – naposledy na Českých lvech – se jako pár objevoval dál s Nesvačilovou, aby nakonec v březnu potvrdil svatbu s Vignerovou.  |
„Děti by ještě častěji než dnes přicházely o úplné rodiny. Pro dospělé je to model náročný ekonomicky a zároveň by se nám někde hromadily stárnoucí opuštěné ženy,“ říká psycholog a dodává, že jsou i ‚sokolíci‘, kteří uvedená rizika rádi podstupují.
„Někteří jsou na to dokonce hrdí. Finanční nároky však mohou vést až k tomu, že se pak toulají po nocích s krabicemi od vína naditými pár miliony v hotovosti,“ naráží na paralelní rodiny poslance a lékaře Davida Ratha odsouzeného za korupci.
Tajně, nebo hrdě
Utajovaná milenka bývá v partnerských poradnách docela časté téma, ale vzácné až tak nejsou ani snahy o legalizaci paralelních vztahů. Potřeba pyšnit se paralelními vztahy souvisí s chatrným sebevědomím „chlubílků“, myslí si Petr Šmolka.
„Pamatuji dokonce jednoho lokálního politika, který se v rozhovoru pro tisk rozpovídal o tom, jak mu jeho promiskuita posiluje imunitu. Přitom neměl na mysli imunitu poslaneckou, ale zdravotní. Sex s cizími ženami považoval za cosi jako očkování proti nakažlivým chorobám.“
I Laura Janáčková se ve své ordinaci setkává s touhou protagonistů po veřejném přiznání paralelních vztahů. „Často svůj záměr zdůvodňují tím, že nechtějí žít ve lži, ale ani se vzdávat odpovědnosti k milovaným osobám,“ rozkrývá psycholožka.
Ta se častěji setkává s muži a jejich manželkami, partnerkami či milenkami, než že by houfně přicházely ženy, které řeší vztahy s více muži. „I když ani takové nejsou výjimkou,“ dodává a vztahové troj- a víceúhelníky shrnuje jednou větou: „Čím více zúčastněných, tím více problémů. I když jako psycholog musím dodat, že vše se dá zdárně řešit,“ doplňuje.
Také psycholog Šmolka tvrdí, že model ženy žijící se dvěma muži je v poradně méně častý. „Možná proto, že podvádění muži bývají v těchto situacích razantnější než podváděné ženy. Nebo se za svou roli stydí a poradenskou pomoc nevyhledávají,“ uvažuje.
Pentagon už je moc
S partnerskými trojúhelníky i čtverci se Laura Janáčková ve své poradně setkává dost často. „Jeden z mých klientů mě před lety informoval, že pět paralelních vztahů už je moc,“ říká. Často se podle ní také stává, že do ordinace přivede muž či žena kvůli nesouladu ve vztazích, rolích nebo stávajícím uskupení postupně všechny zúčastněné.
Všichni se máme rádi. Podezřelá, či vzrušující? Polyamorie je na vzestupu |
„Nejčastěji jsou to ženy, které se nechtějí dělit o své muže a vystavují je neúnosnému tlaku okamžitého rozhodnutí. Muži obecně v paralelních vztazích problém nevidí, a pokud se jim ženy a jejich role – manželka, milenka – nepletou, nechtějí je měnit,“ upřesňuje psycholožka s tím, že pokud muži další vztahy tají, tak hlavně právě proto, aby jim ženy neudělaly ze života peklo.
„Za bezmála padesát let praxe pamatuji pouze jeden příběh, kde by podobný trojúhelník byl hlavním důvodem návštěvy poradny,“ přiznává Petr Šmolka, za nímž z takového košatého svazku přichází většinou jen jeden a to ten, kterého vede snaha něco změnit. Například chce vědět, jak přesvědčit nepřejícího podváděného partnera, aby mu jeho ‚neposednost‘ toleroval.
„Občas přicházejí i milenky v roli netrpělivé ‚čekanky‘, té, která by uvítala, kdyby se její ženáč po patnácti letech už konečně rozhoupal a rozhodl se, s kým hodlá v životě pokračovat,“ říká psycholog a pro úplnost dodává, že se objevují i klienti, kteří si neví rady s vlastní nevěrou. „V mnohém se podobají Buridanovu oslu z Ezopových bajek. Už už si myslí, že se konečně rozhodli, a v tu chvíli mají pocit, že měli zvolit opačnou alternativu.“
Monogamie, či polygamie
Otázka monogamie a polygamie je odvěkým tématem mnoha vědních oborů. Obě tyto varianty mají své příznivce i v historii. „Ještě na začátku dvacátého století považovali kulturní antropologové párové heterosexuální soužití pouze za jeden z možných modelů. V údajně primitivnějších společenstvích nacházeli různé druhy ‚manželství‘ skupinových, případně polygamních. Institut manželství měl původně chránit především majetek,“ vysvětluje Šmolka.
Spolu, nebo vedle sebe? Manželství z rozumu účastníky na konci vysají |
„Později se zřejmě přidaly i emoce, čímž se opět dostáváme na počátek: lidé jsou vývojově naprogramováni na monogamii, občas dokonce i na celoživotní. Snahy obhajovat „polyamorii“ – tedy lásku k několika partnerům zároveň, bych považoval spíš za snahu nějak se odlišit než za model vhodný k nápodobě,“ říká. A psycholožka Laura Janáčková s nadsázkou dodává: „Osobně si myslím, že dvě tchýně jsou na jeden vztah tak akorát.“
