Nenáviděnou policejní ředitelku Drápovou jste mistrně ztvárnila ve třetí řadě krimi seriálu Případy 1. oddělení. Z jejího charakteru jste prý nebyla nadšená, přitom herci jásají nad zápornými rolemi. Vy ne?
Záporné postavy se samozřejmě hrají líp, ale já byla po přečtení scénáře doslova zaskočená tím, že na mě ředitelka Drápová působila jenom negativně. Ani náznak lidskosti tam nebyl. Strašně mi vadilo, jak šla po krku veliteli Kozákovi, kterého hrál Ondřej Vetchý. Vlastně jsem si nejdřív pro sebe musela vymyslet, jak asi vypadá její osobní život a trochu si ji polidštit . Drápová sice neměla v seriálu příliš prostoru, ale i tak stihla ve finále rozpustit celé oddělení.
Nebála jste se, že si vás diváci zaškatulkují jako „mrchu“? Přece jen jste naskakovala do seriálu, který lámal rekordy ve sledovanosti…
Mirek Hanuš, který si to v seriálu za roli Korejse také pěkně slízl, mě sice varoval, ale já to brala dost na lehkou váhu. Ta velká pozornost mě potom hodně překvapila. Na druhou stranu ale musím říct, že se ke mně úplně negativní reakce nedostaly. Když už mě lidi oslovili, tak mě chválili, že jsem tu mrchu zahrála skvěle. Naštěstí to tedy nevnímám tak, že by si mě podvědomě zařadili jako zlého člověka.
Nebyla byste přesto vděčnější za roli řadové policistky, která ovšem „nesleze z obrazovky“?
Ona taková možnost nebyla. Dělala jsem kamerové zkoušky přímo na roli policejní ředitelky. Byla jsem ráda už za to, že mohu být součástí tak oblíbeného seriálu. Také mi víc záleží na kvalitě než kvantitě. Mít víc natáčecích dnů je určitě fajn, ale toto byla výrazná role, navíc jsem věděla, že s tou paní nemám společného absolutně nic, takže to byla i výzva, jak si s rolí pohrát.
Postava měla svou reálnou předlohu, která prý byla ve skutečnosti ještě o stupeň horší. Setkala jste se někdy ve svém životě s takovým typem člověka?
Mám v životě velké štěstí, že žiju v bublině, kde na takové lidi nenarazím. Nikoho takového neznám. Uvědomila jsem si to ale až poté, co mi diváci psali: „Takovou ženskou máme v práci taky, přesně takto se chová.“ Takže takové typy opravdu existují. Já navíc nemám ráda aroganci, konflikty, takže bych asi brzy vyklidila pole. Podobné chování je mi zcela vzdálené.
Vražedkyni bych si klidně střihla, protože by mě zajímalo nastudovat všechny její pohnutky.
Na obrazovkách vás teď vídáme i v dobovém seriálu Zlatá labuť. Baví vás víc seriály ze současnosti, nebo tento historický?
Zlatá labuť je úžasná už proto, že se dobové seriály u nás příliš často netočí. Na druhou stranu mi nejde ani tak moc o epochu, v jaké se seriál odehrává, jako o roli. A ta ve Zlaté labuti je přímo protipólem paní Drápové, což je dobře. Snad mě vezmou diváci na milost. Jsem ráda, když jsou herecké výzvy odlišné. Nicméně kdyby byla zase možnost zahrát si v nějaké historické věci, brala bych středověk. Nebo něco z budoucnosti. Nebojím se ničeho.
Bude mít vaše postava ve Zlaté labuti nějakou výraznější linku?
Ano. Moje linka se bude víc rozvíjet kolem desátého dílu. Teď se tam s mým manželem, kterého hraje Adrian Jastraban, jen lehce míháme. Ale musím říct, že už po přečtení synopse té postavy jsem byla úplně nadšená. Už dlouho se mi nestalo, aby mi byla role tak blízká. Věděla jsem, že do ní budu moct uloupnout něco ze sebe. Je to taková empatická, milující a milovaná žena, jejíž život je zahalen stínem toho, že nemá děti. S manželem utekla z Německa před Hitlerem do Čech, ovšem Hitler je dožene i v Praze. Je navíc Židovka, což samo o sobě skýtá mnohé herecké příležitosti a myslím, že mohu prozradit, že nám do života nakonec nějaké dítě vejde.
Existuje naopak role, kterou byste nikdy nevzala? Třeba masovou vražedkyni nebo roli prošpikovanou postelovými scénami?
Vražedkyni bych si klidně střihla, protože by mě zajímalo nastudovat všechny ty pohnutky, které ji k vraždění vedly. To by mě hodně bavilo. Ale je pravda, že u svlékání a postelových scén bych byla opatrnější. Nicméně, jak často herečky říkají – když to bude mít smysl, tak to člověk překousne, ale musí vědět proč.
Konzultovala byste takovou nabídku s partnerem, který je také herec, nebo je to prostě vaše práce a rozhodnutí je čistě na vás?
Partner mě hodně podporuje, což je moc dobře. Třeba nedávno se mi navalilo hodně práce, bylo to už na hraně a měla jsem pocit, že bych asi měla něco odmítnout. On mi řekl, ať do toho klidně jdu, že to zvládneme. Já totiž dost špatně nesu, když práce v mém životě převažuje, když jsem málo doma a nemohu se dostatečně věnovat dětem. U nás herců je to holt vždycky ve vlnách. Takže s ním své role a příležitosti konzultuji vždycky. A co se týče lechtivých scén – jistě by měl pochopení, přece jen je také herec, ale určitě bych s ním řešila, jestli stojí za to jít v tom případě doslova s kůží na trh.
Jak při vašem povolání zvládáte s dcerkami, které jsou ve školním věku, běžnou rodinnou rutinu?
Jsme všichni zvyklí, že máme trochu jiný režim a pro dcerky to není nic neobvyklého, spíš z toho těžíme. Někdy je samozřejmě těžké to vybalancovat, ale holky jsou velké a postupem času je to čím dál jednodušší. Úkoly si dělají samy a potřebují spíš už jen dohled, rozhodně je nemusíme vodit za ruce. Myslím, že je to dost naučilo samostatnosti. Rozhodně ale každý večer samy nejsou, snažíme se s partnerem prostřídat a já, díky tomu, že jsem na volné noze, si dost hlídám, aby počet představení nepřesáhl moje maximum. Třeba chůvy jsme nikdy nepotřebovali. Máme babičku, partnerovu maminku, která nám jeden čas hodně pomáhala, a také k nám občas zaběhla studentka, která bydlí u nás v domě.
Je pro herečku výhoda mít partnera z branže?
Já jsem vlastně nikdy partnera mimo hereckou branži neměla, takže nemohu srovnávat, a ani si to neumím představit. Můžeme se spolu bavit o práci, sdílet prožitky, probírat budoucí role... Beru to jako výhodu.
Co je pravdy na tom, že se vám kvůli trémě a stresu nechce do vdavek?
No jo, opravdu po těch letech s partnerem stále nejsme svoji. Víte, já pocházím z Moravy, mám velkou rodinu a nedovedu si představit, že bych tu svatbu neudělala tradiční, tedy velkou. Jenže mě také děsí představa, že jsem celý den středem pozornosti. Já s rodinou samozřejmě slavím ráda cokoli, ale tato vize mi nějak nedělá dobře. A asi to pro nás ani není důležité. Ale je pravda, že se holky občas zeptají, kdy už se konečně vezmeme.
To jste jedna z mála žen, která si nechce užít den D, kdy je za princeznu a tak dále.
On totiž můj muž není moc romantický, zatímco já romantik jsem. A to by se možná maličko nepotkalo, takže mám asi i trochu strach, že bych byla zklamaná. I proto se tomu možná vyhýbám.
Jak dcery vnímají, že mají rodiče herce? Vidíte nějaké náznaky, že by se některá z nich vydala vaším směrem?
Holky si sice občas povzdechnou, že jdu už zase do práce, hlavně tedy večer do divadla, ale na druhou stranu se o naši profesi zajímají. Ptají se, co zkoušíme, co natáčím… Ta mladší je na tom moc dobře pohybově a prý uvažuje, že by byla herečkou. Starší sice herečkou být nechce, ale zase u ní vidím mnoho empatie a reakcí na určité situace, takže kdo ví? Mám svou práci ráda a myslím, že lepší není. Ale samozřejmě je to i o různých překážkách a mnohdy to v naší branži není snadné. Ale ta práce je tak pestrá, že bych holkám fandila. Nicméně se snažíme, aby si případnou cestu k herectví našly samy, nikam je nepostrkujeme.
Nebyla pro vás konzervatoř možností vyhnout se exaktním vědám, jak to mnozí herci přiznávají?
Moje dcera je teď v páté třídě a já mám občas pocit, že jsem s její matematikou v koncích, že už jí moc nepomohu. Konzervatoř vám dá sice základy stepu, jevištní řeč, ale ten všeobecný přehled mi chybí. Leckdy bych určitě neobstála. Primárně pro mě ale konzervatoř nebyla únikem před žádným předmětem. Jsem ze Vsetína, což je malé město, takže dostat se na konzervatoř bylo z říše snů. Sen, který neměl moc šancí.
Umělecký vzor jste v rodině neměla, maminka vede soukromou školku, tatínek podniká. Kde se ve vás vzalo „komediantství“?
Já sama nevím, je to zvláštní. Asi to vzniklo tím, že jsme s mou nejlepší kamarádkou Veronikou Korytářovou (dnes také herečka, pozn. red.) jako malé holky psaly pohádky, které jsme pak i hrály dětem u mamky ve školce, co byla v našem domě. Pak nás totiž začalo strašně bavit převtělovat se do nejrůznějších rolí a dávaly jsme si navzájem těžší a těžší úkoly, hrály jsme různé scénky... Rozhodně jsem ale nebyla dítě, které by se nějak předvádělo. Když k nám přišla návštěva, tak jsem se pomalu styděla i pozdravit. Ale měla jsem doma velkou podporu. Maminka zavolala známé, která vedla dramatický kroužek v základní umělecké škole, a ta se na mě přišla k nám do obýváku podívat. Něco jsem jí zahrála, pak přišla ještě třikrát nebo čtyřikrát a řekla, ať ty přijímačky rozhodně zkusím. To byla veškerá moje průprava na přijímací talentové zkoušky.
A měla jste nějakou alternativu, kdyby to neklaplo? Nebo byste to zkoušela znovu?
Znovu bych to už určitě nezkoušela. Myslím, že bych teď byla ve Vsetíně, ve školce mojí maminky a v tuto chvíli zřejmě s dětmi na vycházce.
Lucie Štěpánková
|
Herectví je také leckdy nejistá profese. Neměla jste období, kdy jste třeba trochu litovala, že jste se nevydala jiným směrem?
Jestli narážíte na covidové období, tak já jsem v té době práci měla. Hodně dabuji a během pandemie mě dabing držel nad vodou. Vlastně jsem si ještě nikdy neříkala, že jsem měla dělat něco jiného. Jen když mám hodně práce, kterou si „nosím domů“, protože neumím vypnout, tak si občas povzdechnu, že závidím lidem, kteří si udělají své a jdou domů s čistou hlavou. Ta zátěž je kvůli tomu, že jsem hodně zodpovědná, dost velká.
Výhodou divadla je, že jsou v létě divadelní prázdniny. Můžete si je užít?
Čekají mě Shakespearovské slavnosti, takže toto léto bude hodně pracovní, ale jinak jsem ráda, že mohu být s dětmi. Peníze samozřejmě létají spíš směrem ven než dovnitř, ale že bych si musela hledat nějakou práci navíc, to naštěstí ne. O prázdninách jezdíme na výlety po Čechách a za rodinou na Moravu. Ale i v Praze si to umíme užít. Chodíme na koupaliště, trávíme čas s kamarády a máme také chatku v Benešově, kam často jezdíme. Loni jsme byli v Turecku u moře, kam už asi nikdy nepojedu. Před odjezdem jsem si četla recenze, byly dost strašné, ale my se prostě rozhodli, že si to uděláme hezké a že si to nenecháme dopředu ničím zkazit. Ostatně myslím, že my si to umíme udělat hezké všude.
Mně by přišlo falešné vychvalovat nějaký produkt, když by všem bylo jasné, že za to mám peníze.
Spousta herců se nechává nalákat na hraní třeba v reklamách. Šla byste do toho také?
Občas mi přijdou nějaké pozvánky na castingy do reklam, ale nechodím tam. Mám naštěstí tolik práce, že to nepotřebuji. Ani nejsem ten typ, který by mohl cokoli prodávat. Občas propůjčím hlas reklamě, to mě baví, u toho se člověk vyřádí, ale za hranici vkusu bych nešla. To ať si ty peníze radši nechají.
Známé tváře nacházejí přivýdělky na sociálních sítích. Ani toto nevidíte jako cestu k relativně snadným penězům?
Vůbec! Já nemám ani Instagram, což třeba redaktorky, kterým jsem dávala předchozí rozhovory, dost řešily. Nechápaly, jak je to vůbec v dnešní době možné. Já jsem ale důkazem, že bez sítí lze existovat. Opravdu je nepotřebuji, práci mám i bez nich. Nikoho ale neodsuzuji, ať si každý dělá, co chce. Mně by prostě přišlo falešné vychvalovat nějaký produkt, když by každému bylo jasné, že za to mám peníze.
Před lety jste obdržela Cenu Thálie pro činoherní herce do třiatřiceti let. Co toto ocenění vůbec znamená? Odstartuje něco?
Cena Thálie každého herce rozhodně potěší. I já si jí moc vážím, protože herců je spousta a je pěkné, že zrovna mě si někdo všiml. Ale že bych z toho nějak těžila, to nemohu říct. Na druhou stranu o práci v divadle jsem nikdy neměla nouzi, tak třeba na to ta cena měla nějaký vliv, jen o tom nevím.
 |
Jste teď na volné noze, ale kdybyste měla jmenovat vaši oblíbenou divadelní scénu, která by to byla?
Mám moc ráda Divadlo Ungelt, to je moje srdeční záležitost. Dělají se tam komorní věci a dostala jsem tam krásné příležitosti. Je to ale také o tom, jak se s námi herci v divadle jedná. Prostě se tam člověk cítí jako doma a to je pro mě asi nejvíc. Mezi herci je také hodně žádané Dejvické divadlo, což je spolek skvělých hráčů a člověk by si tam určitě rád zahrál. To bych určitě neřekla ne. Ale kývla bych jen na hostování. Jsem teď ve fázi, kdy bych asi žádné stálé angažmá nechtěla, jsem vděčná, že mohu být pánem svého času a nejsem nikde „zapikolovaná“.
Měla jste jako herečka nějaký vzor?
Vždycky jsem obdivovala Vilmu Cibulkovou. Byla pro mě idolem od dětství, kdykoli se někde objevila, měla jsem pocit, že vyšlo slunce. Ze zahraničních hereček mě moc baví Penélope Cruz. Zahraje kohokoli a cokoli, dokáže se i shodit, je velmi „barevná“ a samozřejmě krásná žena. Z mužů bych vybrala Al Pacina.
Vaší kolegyní byla kdysi ve Vinohradském divadle i Hana Maciuchová, která ostatně mohla za to, že jste vstoupila do seriálu Ulice. Baví vás tento druh herecké práce?
V Ulici jsem hrála ještě kdysi dávno, než jsem měla děti, a je pravda, že to byla jediná moje dlouhodobější zkušenost. Hrála jsem tam čtyři roky, neměla jsem příliš výraznou linku, ale byla to pro mě skvělá příležitost víc se „oťukat“ s kamerou. Jinak nejsem právě milovník dlouhodobých seriálů, a když se mi pak narodily děti, tak jsem takové nabídky odmítala. Je ale pravda, že třeba seriál Zlatá labuť má mít čtyřicet dílů, tak snad to nesklouzne někam, kam bychom nechtěli. Ale obchodní dům skýtá tolik postav, že k tomu snad nedojde. Natáčení mě skutečně baví. Už proto, že hraju po boku Adriana Jastrabana, se kterým jsme se u herecké práce potkali poprvé. Je velmi přemýšlivý, mám pocit, že máme stejný náhled na herectví, líbí se mi, jak hraje a jsem moc ráda, že je mým seriálovým manželem.
Na čem kromě Zlaté labutě nyní pracujete? Máte nějaké plány, výzvy?
Naskočila jsem do Kriminálky Anděl do role manželky vyšetřovatele, kterého hraje David Švehlík. A pokud jde o výzvy – ambice pojmout život zdravěji mám celoročně. Chtěla bych v tom být důsledná, ale vždycky se mi to nějak rozsype. Celkově si žádné velké plány nedělám, spíš čekám, co mi život přinese.
