Když si anglický král Richard I., zvaný Lví srdce, v roce 1191 vzal Berengarii Navarrskou, měl na sobě podle dochovaných záznamů dlouhou, hedvábnou, růžovou tuniku. O Richardovi jsem četla kdysi, ještě během studií na střední škole, a fakt, že se oženil v růžové tunice, ve mně paradoxně utkvěl z celé knihy nejvíce. Právě tehdy mi totiž došlo, že růžová jakožto barva holčiček je pouhý moderní konstrukt.
Agresivní barva krve
Růžové šílenství rozhodně není záležitostí posledních měsíců. Lidé se do ní strojí a zkrášlují už celá staletí, ba i tisíciletí, a to od starověkých Egypťanů přes evropskou smetánku devatenáctého století až po ženy a dívky století minulého. Nutno podotknout, že až donedávna šlo o barvu vzácnou, spojenou téměř výhradně s vyššími vrstvami.
Vyjma posledních pár dekád byla růžová vnímána jako varianta červené, tedy barvy už odpradávna spojované s krví a tedy se silou a agresí. I ona byla proto pokládána za barvu velice maskulinní a často ji nosili malí chlapci. Při návštěvě kostela či galerie si důkladně prohlédněte vyobrazení malého Ježíška. Také on bývá někdy vyobrazen zahalený do růžové látky.
Dlouhá staletí byla růžová považována za typicky mužskou barvu, sestru červené. Objevuje se proto na široké škále dobových vyobrazení. Mimo jiné i na freskách Masaccia, jednoho z otců renesanční malby.
V osmnáctém století nastal boom pastelových barev. Svou zálibou v růžové proslula Jeanne Antoinette Poisson neboli madame de Pompadour, milenka francouzského krále Ludvíka XV. Po jejím vzoru se do růžové oblékal celý dvůr včetně mužů. Nejspíš i kvůli ní si ji lidé asociovali s vášní a pokušením. Slavná porcelánka v Sèvres začala v návaznosti na to vyrábět velmi populární růžový porcelán a po madame de Pompadour nazvala jeho specifický odstín.
V Anglii v té samé době nosili růžovou stále především chlapci. Šlo o odkaz na uniformy anglického vojska. Zatímco muži – vojáci – nosili červenou, jejich malí synové obdobu červené. Se svým třetím synem Arthurem v bílém oblečku a s velkou růžovou mašlí se nechala vypodobnit dokonce i samotná královna Viktorie.
Naproti tomu modrá byla v této době barvou typickou pro dívky, lidé si ji totiž spojovali s panenskou čistotou a neposkvrněností. Ještě v průzkumu magazínu The Time z roku 1927 se 60 % respondentů vyjádřilo v tom smyslu, že růžová je barvou chlapců.
Nezdravý vzor nebo feministická ikona? Příběh Barbie je plný kontroverzí |
Jak nabudit děvčata
Situace se však pomalu a nenápadně začala měnit. Před druhou světovou válkou bylo běžné, že módní magazíny a oděvní firmy doporučovaly lidem, jaká barva se hodí pro jakou příležitost, případně pro koho. Některé z nich začaly hlásat, že růžová je nejvhodnější pro holčičky a modrá zase pro chlapce. Vysvětlení je typickým stereotypem své doby: klidnou „dívčí“ povahu má totiž první z nich údajně povzbudit, zatímco modrá tu živou, „chlapeckou“ zase zmírnit.
S vynálezem umělých barviv se růžová stala obecně dostupnou a obzvlášť její syté, ostře fuchsiové variantě se dostalo velké popularity mezi módními návrháři. Oblíbila si ji především Elsa Schiaparelli, proslulá svou snovou, někdy až psychedelickou tvorbou.
Po druhé světové válce prodejci zjistili, že prodej genderově diferencovaného zboží je extrémně výhodný. V hračkářstvích se začaly objevovat celé stěny regálů plných růžového sortimentu, přísně oddělené od zboží modrého. Podobná situace začala panovat i v obchodech s oblečením.
Portrét Mamie Eisenhowerové, manželky Dwighta D. Eisenhowera, v šatech z inauguračního bálu z roku 1953. Mamie proslula svou láskou k růžové, a tak ani šaty na tuto výjimečnou událost nemohly být jiné barvy. Nadto je newyorská designérka Nettie Rosensteinová ozdobila více než dvěma tisíci krystalů.
Velkou „zásluhu“ má v tomto ohledu Mamie Eisenhowerová, první dáma USA a manželka prezidenta Dwighta D. Eisenhowera. Svým vyhlášeným vkusem a láskou k růžové jí v padesátých letech vtiskla punc barvy, bez které se v šatníku neobejde žádná pravá dáma.
Růžová, ze které se tak stala barva typicky ženská, od té doby pomáhala utvrzovat stereotypy a udržovat role žen a mužů přísně rozdělené jak ve společnosti, tak i v domácím prostředí. Společnost si ji začala spojovat s něhou, jemností, citlivostí, sladkostí, romantikou a bohužel také slabostí. Feministky šedesátých a sedmdesátých let se jí proto vyhýbaly jako čert kříži.
Později se růžové ujala LGBTQ+ komunita, zprvu gayové, později i trans lidé. Stala se také symbolem boje proti viru HIV a rakovině prsu. Pomalu se k ní, především k její světlé variantě, začali vracet i cis muži. Tomuto trendu by mohla napomoct právě filmová Barbie. Tisíce lidí po celém světě vyrážely v červenci do kin v růžové, nezávisle na pohlaví. Nezbývá než doufat, že jde o víc než jen o pouhou epizodu.
