Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Plíce jsou krásný, velmi jemný orgán. Zdravé, nafouknuté vzduchem vypadají jako jemný obláček. Pokud jsou ale už na pohmat těžké, oteklé, je to jeden ze základních projevů jejich špatné funkce a nám to napovídá, že po transplantaci by nemusely dobře fungovat,“ nechává nahlédnout do své práce Lischke.
Jedním z častých důvodů otoku plic je nefungující srdce. „Pokud má dárce selhávající srdce, které nedokáže dostatečně pumpovat krev přes plíce, tak máme dvě možnosti. Buď plíce odmítnout, to se děje v případech, kdy jsou velmi křehké a výrazně nefungují, anebo je odebereme mimo tělo a napojíme na umělý systém, ve kterém plíce ventilujeme a zároveň proplachujeme speciálním roztokem při teplotě 37 stupňů. Za pomoci různých manévrů a specifických vlastností tohoto roztoku dokážeme po zhruba čtyřech hodinách dosáhnout toho, že otok zmizí a plíce začnou fungovat dobře. Pak je můžeme použít k transplantaci.“
Základním kritériem pro výběr je krevní skupina
Při výběru dárce a příjemce plic je základem nutná shoda v krevní skupině. „Pokud máme dárce, který má krevní skupinu nula, tak může jeho plíce dostat člověk s jakoukoliv krevní skupinou. Naopak pokud je příjemce se skupinou nula, tak může dostat plíce jenom od dárce se skupinou nula.“
„Dalším kritériem, a to je teprve novinka posledních let, je imunologická shoda. To jsme dřív vůbec nevěděli. Před transplantací děláme řadu imunologických vyšetření a snažíme se nacházet u dárce a příjemce imunologickou shodu. Je to podobné jako u ledvin. Pokud shodu nenajdeme, a přesto transplantujeme, protože příjemce zkrátka už nemá čas, alespoň víme, že náš pacient je ve velkém imunologickém riziku po transplantaci a podle toho upravíme imunosupresivní léčbu,“ vysvětluje postup výběru profesor Lischke.
Dalším podstatným kritériem je velikost plic. „Velikost je strašně důležitá, protože nemůžeme dát do malého hrudníku velké plíce. Pokud se nám to takto sejde a není jiná možnost, musíme velké plíce zmenšit. Většinou se to dělá tak, že na levou stranu se transplantuje jenom dolní lalok a doprava střední a dolní lalok. To je jenom polovina plic. Teď jsme transplantovali osmiletého chlapce, který byl malý a my jsme věděli, že se vhodné velkosti orgánu nedočkáme. Proto jsme mu transplantovali jenom laloky, což je technicky složitější. Některá centra to vůbec nedělají, ale my to děláme rádi. Je to jediná šance, jak vyřešit ten velikostní nepoměr,“ říká Lischke a potvrzuje tak pověst motolského centra jako jednoho z nejšpičkovějších v Evropě.
Potenciální dárci plic jsou alokováni po celé České republice na jednotkách intenzivní péče. V České republice jsou jedny z nejpřísnějších zákonů potvrzení diagnostiky smrti mozku, kdy je potřeba udělat opakovaně neurologické vyšetření a pak provést některou ze zobrazovacích metod, která prokáže, že do mozku neteče krev. Jakmile do mozku krev neteče, je shoda na tom, že mozek je mrtvý. A mrtvý mozek znamená smrt daného člověka. Pak teprve etický kodex umožní odebírat orgány. Navzdory všeobecně rozšířené domněnce nejsou hlavními dárci motorkáři, ale lidé s mozkovými příhodami.
Na transplantaci chystáme vždy i náhradníka
Orgánů k transplantaci je všeobecně málo. Aby se předešlo tomu, že kvůli změně stavu u vybraného příjemce na poslední chvíli k transplantaci nedojde a plíce přijdou vniveč, jezdí do nemocnice příjemci dva, hlavní a náhradní.
„To jsme se naučili během covidu. Často se totiž stávalo, že přijel pacient, který byl sice klinicky úplně v pořádku, ale vstupní test na covid měl pozitivní. Takže my jsme měli všechno připravené, ale nemohli jsme transplantovat. Začali jsme tedy vozit pro jistotu do nemocnice vždy pacienty dva,“ vysvětluje vznik současné praxe profesor Lischke. „Pokud je na řadě imunologicky komplikovaný pacient, musíme mu ještě těsně před operací udělat řadu imunologických vyšetření. Ta trvají několik hodin. A když tímto, tzv. crossmatchem neprojde, je hned připraven imunologicky nekomplikovaný náhradník. Je to snaha o to, abychom využili všechny orgány.“
Epidemie covidu pro nás byla katastrofa
Pacienti po transplantaci používají velmi těžkou imunosupresivní léčbu, aby jejich tělo cizí orgán neodmítalo. Ve chvíli, kdy se objevila epidemie nového respiračního viru, měli lékaři z transplantačního týmu o své pacienty podle slov Lischkeho velký strach.
„Plíce jsou jediný transplantovaný orgán, který je otevřený zevnímu prostředí, takže logicky, každá viróza je pro transplantované plíce problém. A najednou tady byla obrovská pandemie. Řada pacientů se nám nakazila a kvůli tomu, že měli imunosupresi, a ještě to bylo v době, kdy nebylo k dispozici očkování, byly ty průběhy skutečně velmi vážné. My jsme měli před sebou úplně černé scénáře, báli jsme se, že o všechny pacienty přijdeme. Nakonec jsme zvolili až agresivní péči. Ve chvíli, kdy měl pacienti jakékoliv podezření, nebo už byli covid pozitivní, dělali jsme jim CT a všechny zkoncentrovali do Motola, kde jsme je velmi intenzivně léčili,“ vzpomíná na kritickou situaci profesor Lischke a na otázku, jak se léčí pacienti s imunosupresivní terapií, spontánně odpovídá: „Blbě. My jsme tehdy použili všechny léky, které jsme měli k dispozici. Od remdesiviru až po preparáty léčící symptomy. Nakonec se nám podařilo naprostou většinu těch pacientů zachránit.“
Z nakažených pacientů po transplantaci plic jich podle Lischkeho v České republice zemřelo 12 procent. Pro srovnání třeba v New Yorku to bylo 30 procent.
Navzdory pandemii zvládl tým profesora Lischkeho udržet transplantační program a vykonat 36 transplantací. „Propasírovat naše pacienty nemocnicí plnou infikovaných lidí, to považujeme za zázrak a chtěl bych za to všem v nemocnici poděkovat. V té době jsme samozřejmě operovali i pacienty postižené covidem, takže jsme viděli, jak postižené plíce vypadají. Jsou výrazně menší, zjizvené, velmi prokrvácené a křehké. I laik by poznal, že je to velmi patologicky změněná tkáň.“
Nádory posuzujeme i hmatem
Zásadní specializací III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy je podle profesora Lischkeho onkochirurgie, tedy operace onkologicky nemocných pacientů.
„Rakovina plic je velké téma našeho pracoviště. Je to základní léčba, kterou těmto pacientům můžeme nabídnout. Pro úspěšné vyléčení je nutná operace, která je kombinovaná s různými onkologickými postupy buď před, nebo po ní,“ vysvětluje Lischke.
Při operaci si často chirurgové pomáhají hmatem. „Při operaci ten nádor nemusí být vidět. Když je uvnitř plic, tak vidíme jen takovou ošklivou tkáň, která je v části vtažená. Manuální posouzení je velmi důležité, protože u pokročilých tumorů tak posoudíme, zda jsou operovatelné či nikoliv.“
V posledních letech při lehčích formách chirurgům pomáhá také umělá inteligence. „Pokud jde o periferní tumor, tak se postižená část plic odstraňuje některou z miniinvazivních metod, ideálně roboticky. Tato operace je skutečně dokonalá, naprosto exaktní a my při ní vidíme všechny ty struktury. Je to obrovský pokrok pro nás i pro pacienta,“ říká lékař.
V Rozstřelu profesor Robert Lischke dále vysvětluje, proč je možné dát staré plíce mladému člověku, co všechno dokáže z plic vyčíst a mluví také o tom, jak dlouho jsou vůbec plíce schopné pracovat.
