Každý člověk je jiný, i co se týče přání. Někdo je realista, který o ničem moc nesní a přijímá situace tak, jak přicházejí, toužení po něčem by ho zbytečně rozptylovalo. Jiný zase chodí už od dětství s hlavou v oblacích a v době, kdy se jeho vrstevníci téměř nedokážou nadchnout pro nic „nerozumného“, on sní o letech balonem přes půl Evropy, potápění s delfíny a žraloky či procestování světa na mopedu, který má pod plachtou ve stodole.
Zbytek lidstva se pohybuje někde mezi těmito dvěma kraji pomyslné úsečky. Snažíme se stát nohama na zemi, v hlavě máme ale různé tužby, které tu a tam vyplavou na povrch a nedají nám spát.
Některé si neseme odmala. Jsou například muži, kteří chtěli odjakživa pilotovat letadlo, ale kvůli oční vadě nebo jinému zdravotnímu hendikepu si to nemohli splnit. Kdykoli nastoupí na palubu letounu nebo vidí nějaký film o létání, jejich touha se jim připomene a víc nebo míň je píchne u srdce.
Ženy zase většinou toužily po tom být zpěvačkami a tajně (nebo i veřejně) smutní u televizních talentových soutěží: „Kdyby mi bylo o x let míň, přihlásila bych se, takhle přece zpívám taky, ne-li líp!“
Filozof Erazim Kohák se domníval, že žádné dobré a bohulibé přání, jež neškodí jeho majiteli ani lidem kolem, není zanedbatelné. „Ani dětská přání nejde brát na lehkou váhu a smát se jim nebo se za ně hanbit,“ dodával.
„Aspoň zčásti a v malém měřítku si splnit to, po čem toužíme, přináší větší klid do života. Zkusili jsme si to a je to dobré. Anebo zkusili jsme si to, nebylo o co stát, a tak můžeme být také spokojeni, nevisí nám v hlavě žádný otazník a nesedí v ní brouk nesplněnec.“
Jenže někdy to není tak jednoduché, jak se zdá. Vypadá to, jako by nám ve vyplnění našich přání stál v cestě celý arzenál obtíží. Jak je překonat? A o čem lidé nejčastěji sní?
Co nejvíc chceme? Něco umět
Krásně hrát na kytaru, baletit, jezdit ve formuli 1, na kole zvládnout celou Tour de France, pilotovat aspoň malé letadlo, být zpěvačkou, napsat román, naučit se cizí řeč, prostě být v něčem dobrý či dokonalejší. I na těchto našich přáních se podepsaly touhy z dětství a dospívání.
Ženy, které kdysi snily o tom, že budou jako Baby v Hříšném tanci nebo sklidí ovace za hlavní roli v Labutím jezeře, častěji nutí partnery, aby s nimi šli alespoň na hasičský bál. Pořád se totiž v skrytu vidí jako tanečnice. Muži to mají stejné s auty, letadly či jinými rychlými stroji.
I v takových případech se mohou naše přání aspoň zčásti splnit – a není to ani tak těžké, jak to vypadá. Pokud jste žena po čtyřicítce s lehkou nadváhou a výškou 160 cm, už z vás asi nebude světově uznávaná top modelka, přesto se ale můžete nechat upravit vizážistou a nafotit nádherné snímky.
Vždy jste si přáli vylétnout do kosmu? A víte o tom, že naše hvězdárny a planetária vám umožní zkoumat hvězdnou oblohu či se v rámci virtuální reality teleportovat do vesmíru? Tomu, kdo chtěl být popelářem, můžete k jubileu darovat zážitkový poukaz a nechat ho jezdit pár hodin s kuka vozem, na trenažérech si lze zkusit pilotovat formuli i stíhačku...
Chtěli jste se stát lékaři, ale nevyšlo to? Proč si neudělat alespoň zdravotnický kurz, ti starší se mohou přihlásit i na univerzity třetího věku. Místo románu sepište rodinnou kroniku. Existují kurzy stepu, baletu či třeba flamenca pro začátečníky, kde se nikdo nesměje tomu, jak se nám zpočátku pletou nohy. Zrovna tak není nikdy pozdě naučit se zahrát pár akordů na kytaru, písničku na piano nebo několik frází z francouzštiny a jiného vysněného jazyka. Profíky už asi nebudeme, ale radost si uděláme.
Objevovat cizí kraje
Nebýt této odvěké touhy, možná by lidstvo ani dlouho nevědělo, jak vypadá Země. Někteří mořeplavci se sice vydali na cestu za kořením a jinými obchodními artikly, ale nebýt jejich dobrodružné povahy a snu o vzdálených oblastech, mohli by si nejspíš vydělat i jiným způsobem.
Nás tady dlouho omezovala železná opona, mohli jsme cestovat jen do států východního bloku. A tak mnozí snili o Asii, Americe, pyramidách, mayské kultuře, Eiffelovce...
Touha poznávat to, co je daleko za humny, není dána všem, někdo je rád doma a chce spát ve své posteli, jiný dokonce trpí strachem z cestování, třeba z létání nebo jízdy vlakem, ale velká spousta lidí sní o tom, vydat se za hranice země. I v tom hrají roli dětská přání. Ten, komu rodiče kdysi četli Aladinova dobrodružství, bude směřovat na východ, milovníci Starých řeckých bájí a pověstí chtějí poznat athénské památky, příznivci Vinnetoua zase území, které obývali Apačové.
Co nám ve splnění těchto přání brání? Většinou zdraví nebo peníze. V prvním případě je vhodné nestydět se a poradit se s lékaři, jak vaši cestovatelskou tužbu vidí oni. I lidé poměrně vážně nemocní pookřáli, když absolvovali nějakou cestu – dodalo jim to i větší sebevědomí, co dokážou zvládnout...
Chcete se smočit v průzračném moři a vidět, jak nad ním zapadá slunce? Není přece nutné náročně cestovat na Zanzibar nebo Maledivy, vymyslet jde i přijatelnější a bližší variantu. To se týká i financí. Dneska lze jezdit za poměrně málo peněz, přidat se k někomu do auta a podobně.
Něco tu zanechat
Odpradávna se říká, že každý muž by měl postavit dům, zasadit strom a zplodit syna. Není to ovšem myšleno doslova, stejně cenné je mít dceru či koupit byt, ale je v tom obsažena touha, aby tu po nás něco zůstalo. Pro někoho je právě takové přání velkou motivací.
Zanechat tu hmatatelnou stopu chtějí převážně ti, kterým se to zatím nepovedlo. Často hlavně od starších lidí slýcháme: „Nic tu po mně nezbyde.“ Většinou jde o mylný názor, po člověku tu nemusí zůstat nemovitosti, úplně postačí, když v životě nikomu vědomě neškodil. Je to ale přání a to by se mělo respektovat.
Co a jak ale budovat, když nemáme čas, síly ani peníze? Do novostavby už se nepustíme, syny a dcery možná máme, ale třeba ne zrovna podle svých představ. Tak ještě snad ty stromy… A ty nikdy nezklamou! Připojte se k někomu, kdo organizuje vysazování nového lesa, či na to přispějte aspoň pár korun. Je skvělý pocit pozorovat, jak malé sazeničky rostou a časem jsou vyšší než my. Můžete ale i přetvořit zahradu nebo zrenovovat svůj byt tak, aby se v něm lépe žilo.
Ovšem nepodceňujte ani nehmotné poklady. Lze zpestřit život osamělým seniorům tím, že jim budete chodit předčítat, předat nabyté zkušenosti a dovednosti dětem v nějakém kroužku, pomoci opuštěným zvířatům v útulku, možností je opravdu hodně.
Zažít slávu
Alespoň těch pověstných pět minut! Vyslechnout potlesk, říct něco do kamery, převzít cenu, dostat se do novin, ovšem nikoli do černé kroniky... Vyniknout nad ostatními touží jak ti, kteří to zažívali v dětství a pak o to v šedi všedních dnů přišli, tak ti, kdo byli ve škole outsideři nebo průměr a nikdo je nepoplácával po ramenou. Jak si počínat v takovém případě?
Vypadá to zatím ze všech kategorií tužeb nejsložitěji, ale i tady se dá najít řešení. Co takhle stát se televizním reportérem a točit o tom, co se kolem vás děje? Anebo natáčet videa o tom, co vám jde, například o pečení dortů nebo výrobě předmětů ze dřeva, a dávat je na internet?
Nikdy není pozdě zkusit amatérské divadlo, začít zpívat ve sboru, kde si možná někdy střihnete i nějaké to sólo, anebo si aspoň zajít s přáteli na karaoke... Až vám budou tleskat, ukloňte se, vaše chvíle právě přišla. V každém případě sny do koše nepatří.
