Gabrielo, vy jste na diamanty poprvé „narazila“ v Austrálii, kam jste odjela po studiu fyzioterapie na vysoké škole. Začneme tedy na druhém konci světa. Proč jste si vybrala právě Austrálii?
Psal se rok 2000, nebyly tu ještě agentury, které by se specializovaly na „postudijní“ cesty do zahraničí, a Austrálie byla v té době ještě velká exotika. Odlétala jsem s jednosměrnou letenkou, bez jakékoli pojistky v podobě kreditní karty od rodičů a s nulovou znalostí anglického jazyka, protože mám jako Jihočeška blíž k němčině a také jsem ji studovala. Anglicky jsem uměla říct jen Hi! How do you do?, a i když jsem si vůbec neuměla představit, jak bude na druhém konci světa, moc mě ta zkušenost lákala. V plánu bylo získat studentské vízum, což byla v té době ostatně jediná možnost, jak k protinožcům vycestovat. Bylo tam legitimní pracovat jen pár hodin týdně, na pokrytí nákladů to samozřejmě nestačilo, takže jsem musela hledat další příležitosti, jak se uživit.
Co jste si našla jako první práci, když jste se absolutně nedomluvila?
Ruční mytí aut u Arabů. Tam jsem se ze všeho nejdřív naučila, jak se arabsky řekne „pohni“. To, že mi sahali na zadek, bylo běžné, a prvních pár výplat jsem musela vždy osobně urgovat, protože jsem pořádně nevěděla, co a jak funguje, a oni zneužívali mé neinformovanosti. Také jsem dělala nějaký čas na pásu v německé pekárně. Přes den jsem chodila do školy, pak na odpolední a noční směnu. Měla jsem tehdy ale obrovské štěstí, protože jsem později náhodou potkala emigrantku, která pracovala ve zdravotnictví, a jelikož tam v té době moc Čechů nebylo, zajímala se o mě a nabídla mi místo ošetřovatelky.
Ale jako ošetřovatelka jste už musela umět anglicky, nebo ne?
Víc než angličtina pro ni bylo důležité, že jsem věděla, co ta práce obnáší. Byla to pro mě bezvadná šance rozšířit si obzory. Díky práci přes agenturu jsem se dostala do různých zařízení a zjistila jsem, jak celý systém funguje. U nás máte stálé zaměstnance na oddělení, a když třeba někdo onemocní, musí za něj zaskočit ostatní, ale tady když někdo vypadl, poslala za něj agentura náhradu. A je to i lépe placené. Prošla jsem tak mnoha zařízeními, dostala jsem se na onkologická oddělení, do luxusních domovů důchodců i k dětem. Měla jsem tak srovnání, jak to funguje ve státní i privátní sféře, a mohla jsem si ujasnit, co by mi vyhovovalo víc.
U protinožců jsem si nenechala ujít návštěvu diamantového dolu. Na bližší kontakt s diamanty tenkrát ještě nedošlo.
Prozradíte mi, jak jste se při práci ve zdravotnictví dostala k diamantům?
To byla náhoda! Když jste v zahraničí, snažíte se vnímat, co je tam jiné a zajímavé. Takže stejně jako se v Austrálii rozhodně pojedete podívat na Uluru neboli Ayers Rock (pískovcový útvar ležící ve středu australského kontinentu, pozn. red.), Charles Darwin National Park nebo Blue Mountains, tak si nenecháte ujít ani diamantový nebo opálový důl, protože s ničím takovým se v Evropě nesetkáte. Přivezla jsem si odtamtud opály, ale na bližší kontakt s diamanty tehdy ještě nedošlo.
Ještě chvíli tedy zůstaňme v tak atraktivní destinaci. Jak dlouho trvalo, než jste měla pocit, že už jste s angličtinou kamarádi?
Ten pocit vlastně nemám dodnes. Hlavně kvůli přízvuku. Australská angličtina není na přízvuk jednoduchá, i Britové mají mnohdy problém porozumět, což se mi později hodilo v Irsku. Tam už mě irský přízvuk nerozhodil. Nicméně zhruba až po roce jsem měla pocit, že už se docela dobře domluvím.
Nedá mi to, abych se nezeptala na proslulou australskou havěť.
Na tu si časem zvyknete. Vzpomínám si, jak jsem zvonila na sousedy, jestli jim náhodou z terária neutekl pavouk. Vůbec jsem nemohla pobrat, že by ta příšera s tlustýma chlupatýma nohama, kterou jsem objevila v bytě, mohla přilézt zvenčí. Je běžné, že si spolu s hroznovým vínem přinesete domů Red Backa, jedovatého pavouka. Sice se mě všichni snažili uklidnit, že bych na něj musela šlápnout nebo sednout, protože jinak se snaží okamžitě opustit uzavřený prostor, ale to vám na klidu nepřidá.
Na pláži jsem několikrát zažila, že se ke mně blížil nějaký pavouček nebo se přede mnou vztyčil had. Tohle všechno jsou zkušenosti, které vás naučí být ve střehu, takže si vyklepete botu, než si ji obujete, vyklepete peřinu, než si lehnete do postele, nikde nenecháváte nic venku... Jednou jsme si při výletě na Uluru postavili stan, a když jsme druhý den sundávali plachtu, našli jsme pod ní dva škorpiony. S tím se ale naučíte žít. A tomu, kdo má z podobné havěti fobii, doporučuji Nový Zéland, tam není čeho se bát.
Takže vaše další cesta vedla na Nový Zéland?
Ano. Po téměř třech letech v Austrálii, kde jsem se mezitím vdala za Čecha, jsme společně odjeli na Nový Zéland. Skončila nám víza a bylo jasné, že další už nezískáme, protože podmínky pro pobyt se ještě zpřísnily. Mysleli jsme si, že Nový Zéland bude Austrálii hodně podobný, ale to jsme se spletli. Na cestování to bylo super, na práci katastrofa. Ani po roce jsme nebyli schopni dostat se k jiným než turistickým vízům, což nás dost limitovalo při hledání práce. K mání byly jen sezonní brigády, jako jsou třeba sklizně a podobně, ale my už jsme potřebovali normální stabilní práci, jakou jsme měli v Austrálii.
A jak jste nakonec tuhle prekérní situaci vyřešili?
Rozhodli jsme se pro návrat do Evropy, chtěli jsme do některé anglicky mluvící země. Zvolili jsme Irsko. Česká republika v té době akorát vstoupila do EU, takže podmínky byly příznivé a já jsem navíc věděla, že v Irsku je výborná rehabilitační nemocnice, která je ve spoluvlastnictví státu a řádových sester. To pro mě byla meta. Tehdy jsem ani o jiném oboru, než byla rehabilitace, vůbec nepřemýšlela. Po půl roce se mi podařilo sehnat v té nemocnici místo. Byla jsem vůbec první zaměstnanec z východní Evropy, a byť mi neuznali žádné vzdělání a pracovala jsem jako ošetřovatelka na nejnižší pozici, dostávala jsem se k výborným příležitostem. Po dvou letech jsem se pak na vlastní žádost dostala na uzavřenou jednotku pro poranění hlavy, kde leželo devět klientů a třeba na ranní službu nás tam bylo sedmnáct.
Nikdo nechtěl pochopit, natož ocenit, že sice neumím všechno, ale chci se učit a mám potenciál.
Opravdu tolik personálu?
Ano, zní to jako utopie, že? Byla to klinika snů se skvělou péčí a servisem, a nejen pro pacienty, ale i pro zaměstnance. Odtamtud se prostě neodcházelo. Proto nikdo nechápal, když jsem se po pěti letech rozhodla kliniku opustit. Ale já měla pocit, že jsem dosáhla maxima. Abych se mohla posunout, musela bych vystudovat znovu ten samý obor, ovšem v anglicky mluvící zemi, a to už se mi nechtělo. Vlastně jsem měla pocit, že jsem dosáhla limitu i v Irsku jako takovém. Irové jsou báječný národ, ale jsou také velmi pohodlní a nevěnují se žádným koníčkům. My si stále neuvědomujeme, jak jsme kulturně bohatý národ, jak jsme všestranní. U nás mají lidé tolik zajímavých zálib.
Irově mají zase víc pubů.
No právě, a o tom to také je. Od pondělí do pátku pracují, v pátek a v sobotu paří a v neděli jdou na golf, aby byli trochu na vzduchu, vyčistili si hlavu a probrali víkend. To vám po čase přestane stačit. I samotné Irsko procestujete za pár dní.
Z Irska jste se tedy rozhodla vrátit rovnou domů?
Rovnou ne. Z idylických podmínek a se zkušenostmi ze zdravotnictví v Irsku jsem se prostě v Čechách do oboru vrátit nemohla. Také jsem se mezitím rozvedla, potkala nového muže, a protože při cestování poznáte partnera nejlépe, chtěli jsme si udělat výlet spolu. Měli jsme něco našetřeno, a tak jsme se vydali na pár měsíců do Střední Ameriky. Začali jsme Kostarikou a postupně projeli Honduras, Nikaraguu, Belize, Guatemalu, Mexiko a Kubu.
Která ze zemí vás zaujala nejvíc a do které byste se už naopak nikdy nevrátila?
Nejvíc mě nadchla Guatemala. V té době nebyla ještě turisticky zprofanovaná, a protože mě fascinovaly sopky, přišla jsem si tam na své. Navíc to, co bylo možné v Guatemale, nebylo možné nikde jinde na světě. Všude má totiž návštěva sopky, tedy výstup na ni, určitá přísná pravidla – musíte jít s průvodcem, musíte mít správné vybavení, vychází se v daný čas. Ve Střední Americe je každému jedno, jestli jdete v botách, u kterých se vám záhy roztaví podrážka, nebo se rozhodnete na vrcholu kráteru opéct vajíčka. Nikdo tam nic neřeší.
Naopak nikdy bych se už jako cestovatelka nechtěla vrátit do Indonésie, konkrétně do její muslimské části. Tam jsem dost trpěla. Nikam jsme se nedostali, okrádali nás… Ale ptáte-li se na mou skutečně srdeční záležitost, tak tou je jednoznačně Austrálie.
Po návratu do Česka jste tedy vyloučila návrat do zdravotnictví. Kudy se pak ubírala vaše cesta k diamantům?
Ano, navzdory vzdělání jsem se rozhodla zdravotnictví opustit. Vysnila jsem si mezitím finančnictví. Žila jsem tenkrát forexem (devizovým trhem, pozn. red.), směnnými kurzy, a protože jsem si myslela, že o tom vím dost, začala jsem chodit po pohovorech v bankovních i nebankovních institucích. Vždycky jsem prošla hladce do druhého kola, ale pak přišlo zklamání. Nikdo totiž nechtěl pochopit, natož ocenit, že sice neumím všechno, ale chci se učit a mám potenciál. Na to nebyl nikdo zvědavý. Navíc jsem asi všem přišla svým vystupováním velmi sebevědomá, ale to mě naučil život venku. Když v Austrálii čtyřikrát nedostanete práci uklízečky, protože jste se přiznala, že jste to ještě nikdy nedělala, tak popáté řeknete, že jste se během studií úklidem živila – a v tu chvíli tu práci máte. Tady fakt, že jsem obor sice nevystudovala, ale velmi mě zajímá, nikdo nebral.
Takže jste svým způsobem byla znovu na začátku a hledala jste, kudy dál?
Bylo mi v té době pětatřicet, byla jsem bezdětná, rozvedená, navrátilec do Česka po deseti letech v zahraničí. Prostě podezřelá. Nula. Vyzkoušela jsem i reality, ale opět jsem kvůli svým zkresleným představám narazila. Pak jsme si ještě s partnerem otevřeli kavárnu, ale brzy jsem pochopila, že ani to nebude můj obor. Až tehdy jsem se dostala k firmě, která se zabývala prodejem investičních diamantů. A ty mě úplně uchvátily. Partner to sice nechápal, říkal, že je to drahý a malý, ale já jsem věděla, že je to perfektní. Nicméně brzy jsem zjistila, že v tomhle oboru mi zase nevyhovuje princip fungování firmy, a tak jsem si jednoho dne prostě řekla, že mám zkušenosti ze zahraničí, mluvím anglicky, tak se toho nebudu bát a prostě si zajedu do belgických Antverp, najdu si dodavatele diamantů a založím si vlastní firmu na diamanty.
Pro laboratorní diamanty se nedevastuje příroda a nelpí na nich podezření z násilí na lidech.
Jestli tomu rozumím, chtěla jste sama nakupovat těžené diamanty a prodávat je jako investici?
Ano, ostatně v té době jsem ani jiné diamanty neznala. O existenci laboratorních diamantů jsem neměla ani potuchy. Takže jsem odjela nadšeně do Antverp, kde jsem zjistila, že tam na mě nikdo nečeká. Diamanty jsou výlučně mužský byznys, a tudíž se se mnou nikdo z čelních židovských obchodníků s diamanty nebavil.
Také mé představy o tom, jak funguje burza, byly realitě velmi vzdálené. Přesto jsem vytrvale chodila na schůzky, kde se mnou nechtěl nikdo mluvit a pokud ano, tak stylem – kde máte nějakého šéfa? Nejhorší je, že se mi to samé stalo i loni na veletrhu ve Vicenze (Mezinárodní výstava zlatého a stříbrného zboží, klenotů a drahých kamenů, pozn. red.), kde jsem byla s kolegou zlatníkem. Přestože jde o evropský veletrh se sekcí na drahokamy a já se jako majitelka firmy ptám, vybírám, rozhoduji a nakupuji, tak všichni odpovídají jen muži vedle mě. Je to hluboko zakořeněné, vůbec nic se nezměnilo. Možná i to je důvod, proč ve vedení zahraničních firem, které se zabývají laboratorními diamanty, jsou naopak často ženy. Jednak nám asi víc záleží na environmentálních tématech a jednak je to jediná možnost, jak se v oboru prosadit, protože byznys kolem těžených diamantů zůstává ryze mužský.
Gabriela Dědičová podnikatelka (48)
|
Tak jak to tedy nakonec v Antverpách skončilo? Odjela jste bez jediného úspěchu?
Ne tak docela. Měla jsem štěstí, že jsem při obcházení diamantové a zlatnické čtvrti narazila na belgickou rodinu a paní Veroniq. Ta mi nesmírně pomohla, přimluvila se a poradila, na koho z burzy se obrátit. Nebýt jí, vrátila bych se skutečně s prázdnýma rukama. Dotyčná rodina už měla nějaké vazby na Česko a občas sem jezdili. Brzy jsme začali spolupracovat – pomáhala jsem jim s prezentacemi, výstavami, dělala jsem pro ně eventy nebo domlouvala s klienty z Česka podmínky transakcí. Od téhle spolupráce jsem se ještě na nějaký čas v rámci pomoci partnerovi odklonila do IT byznysu. Do toho se mi narodil syn a až potom jsem se rozhodla naplno vrátit k diamantům.
V té době už ke mně ze zahraničí začaly probleskávat zprávy o těch laboratorních. A když do laboratorních diamantů začaly investovat i firmy s těženými diamanty, došlo nám, že na nich asi opravdu něco bude. A tak jsem v roce 2019 sdělila zlatníkovi, s nímž jsem už nějaký čas spolupracovala, svou vizi, a protože jsem neodbytná a nedovedla jsem si představit, že by mi design navrhoval někdo jiný, souhlasil, že do šperků s použitím laboratorních diamantů půjde jako šéfdesignér. Důležitou podporu mi také poskytl můj partner, který mi pomáhá s mnoha procesy ve firmě. Tak vznikla Tiami.
Zaujal mě termín „pěstování diamantů“. Trochu to naznačuje, že by si diamant mohl vypěstovat kdokoli, ale tak to jistě nebude. Jak to tedy funguje?
Slovo pěstování se používá čistě z důvodu překladu z anglického lab-grown. Je to ale spíš zázrak. I mě to stále fascinuje a pořád nemám vychytané všechny ty chemické a fyzikální procesy, za jakých diamanty vznikají. Zatím jde o dvě známé metody a z nich známe navíc jen část, protože každá společnost si své výrobní tajemství extrémně střeží.
Laik asi nedokáže pochopit chemické procesy vedoucí ke vzniku diamantu, mohla byste se přesto pokusit alespoň trochu je přiblížit?
Jedna z metod se jmenuje HPHT: High pressure-High temperature. Při výrobě využívá vysokou teplotu a tlak, přičemž se simulují podmínky, za jakých diamanty vznikly kdysi při vzniku země v jejím nitru a odkud se dostávají ven, ať už třeba sopečnou činností či těžbou. Představte si lis, do kterého umístíte diamantové semínko, což je mini destička z diamantu, přičemž je jedno, zda z vytěženého nebo laboratorního, je to stále čistý uhlík. Přidá se grafit, tavidlo, které působí jako katalyzátor, a ze všech stran se nechá působit tlak a teplota. Kov roztaje a atomy uhlíku z grafitu se začnou pojit na diamantové semínko, které začne vertikálně růst.
Poprvé se to povedlo už v roce 1954, ale to nemělo nic společného s diamantem, který umíme vyrobit dnes. Trvalo dalších padesát let, než diamant získal dnešní parametry. Druhá metoda je pro mě ještě méně pochopitelná. Říká se jí CVD: Chemical Vapor Deposition, a diamant při ní roste z plynu. Představte si reaktor, do kterého se vžene plyn bohatý na uhlík, opět tlak a teplota, která nemusí být už tak vysoká. Plyn je třeba dostat do plazmatického stavu, kdy se rozloží na jednotlivé atomy, které se pak sesedají na diamantové semínko. Rozdíl mezi oběma metodami je v růstu. Při první roste diamant vertikálně, při druhé v destičkách. A také je dobré vědět, že diamanty si dávají na čas – rostou tři až sedm týdnů. A pak se vybrušují.
Tyto diamanty pak už putují do šperkařských firem po celém světě, kde se z nich pak vyrábí šperky?
Jen jejich zlomek. Málo se ví, že většina vytěžených i laboratorních diamantů neskončí ve šperkařství, ale že takových pětadevadesát procent putuje do průmyslu a pak třeba do zubařských vrtaček, brusných kotoučů, do nanotechnologií, elektroniky, ale uplatnění najdou třeba i v čištění odpadních vod.
Kde tedy „vyrůstají“ diamanty, které nakupujete pro vaši šperkařskou značku?
Stále většinu diamantů odebíráme od naší spřátelené rodiny z Antverp, ale diamanty se vyrábějí v Indii. Většina obchodníků s těženými diamanty už totiž pochopila, že bude muset rozšířit své portfolio i o tuhle komoditu. Dokonce už i značka Tiffany loni v létě oznámila, že startuje řadu šperků s laboratorními diamanty, přestože se dlouho tvářila, že se jí zmíněný segment vůbec netýká a touhle cestou rozhodně nepůjde.
Drahokamy získané v laboratořích tedy evidentně neměly hned od svého vzniku na růžích ustláno.
Ještě v roce 2019 na veletrhu ve Vicenze byly reakce na výrobu diamantů v laboratořích velmi negativní. Ale už o rok později bylo z diskusí jasné, že oba dva segmenty tu patrně brzy budou fungovat vedle sebe, přestože každý z nich bude mít své příznivce a odpůrce, a bude záležet na každém zákazníkovi, jak se k tématu postaví. A myslím, že to je to nejlepší, co se mohlo stát. Dřív bylo také nemyslitelné, aby se dáma ukázala ve společnosti v umělém kožichu. A vidíte, kdo si dneska na sebe vezme pravou kožešinu, pokud ovšem norka nezdědil po babičce? S laboratorními kameny máte prostě jistotu, že se při jejich výrobě nedevastovala příroda, protože nebylo třeba využít ničivou sílu hlubinné těžby, a nelpí na nich podezření z násilí na lidech ani porušování lidských práv. Navíc rozdíl nepozná téměř nikdo.
Opravdu ne?
Ne. Laboratorní diamanty mají stejný třpyt a brilanci jako těžené kameny. Jsou identické po stránce optické, chemické i strukturální a všechny se můžou pyšnit nejvyšší kvalitou 2a, kterou má pouze jedno procento těžených diamantů. Při koupi vždy také získáte certifikát s původem kamene. Jen ho pořídíte za zhruba o třetinu nižší cenu.
Barva kamene se dá také vyrobit?
Ano, dokonce celá škála barev. Jen zatím nejde vyrobit černou, i když by se nám do pánských šperků moc hodila. S přidáváním látek pro získání dalších odstínů se stále experimentuje.
Jak si mám představit laboratoř na výrobu diamantů?
Nic romantického si nepředstavujte. Je to prostě rozsáhlá hala, ale já se tam osobně sama ještě nepodívala, i když to mám v plánu. Takže bližší popis vám bohužel nedám.
Drahokamy či šperky s drahokamy si lidé pořizují i jako investici. Je to podle vás dobré řešení, jak ochránit úspory před inflací?
To je pravda, ale každý by si měl uvědomit, že šperk má především vysokou emocionální hodnotu. Šperk darujete ve spojení se vzácnou událostí, třeba při narození miminka, žádosti o ruku, svatbě, promoci, jubileu… Šperk pomáhá uchovat vzpomínky na krásné okamžiky. Proto bych všem radila, aby jako investici nakupovali investiční diamanty, nikoli šperky. Šperky nás mají zdobit, mají nám dělat radost, neměli bychom se bát nosit je. Ostatně k čemu vám je prsten s briliantem zavřený v trezoru?
Trochu vám tu krásnou práci s lesklými kamínky závidím.
Rozumím, i proto by mě už asi nikdy nenapadlo stýskat si po zdravotnictví. Tam totiž dennodenně řešíte nějaké lidské tragédie, kdežto tady vídáme jen samé krásné reakce plné emocí. Navíc máme od zákazníků samé pozitivní odezvy, i když devadesát procent šperků prodáváme přes e-shop. V dnešní době vyspělých technologií to totiž není problém ani u drahých šperků.
Jaké šperky nosíte vy – jsou z rukou vašich designérů a šperkařů?
Rozhodně! Všechny šperky, které mám na sobě, jsou od mého kolegy Milana.
