Příběh Zdenky: Manžel mě už dávno nemiluje, ale rozvést se nechce

S manželem jsme se seznámili na střední škole už před pětatřiceti lety. Byl velký fešák a všechny holky ho chtěly. Ale získala jsem ho já. Brali jsme se krátce po maturitě, protože jsem čekala první dceru. Myslela jsem si, že je to láska na celý život. A taky že spolu stále jsme. Jen ta láska se někam vytratila...

Zpočátku jsme žili vyloženě skromně, přestavěli jsme si podkroví v domě manželových rodičů, kteří nám i hodně pomáhali. Jak finančně, tak třeba s dětmi. Manžel tomu byl rád, hodně se věnoval práci, začal brzy podnikat a dodnes se mu daří, i přes všechny krize, které byly. Je dost prakticky zaměřený, což je fajn, ale chybí mu taková ta romantická citlivá stránka.

Tři roky po první dceři se narodila druhá. Já byla s dětmi doma, jak to šlo, pak jsem šla do práce, ale našla jsem si jen špatně placenou v kanceláři nedaleko. Nebyla a není pro mě nijak podstatná. Věnovala jsem se hlavně holkám a domácnosti. Když mužovi rodiče zestárli, tak jsem jim pomoc vracela. Byli oba neuvěřitelně vitální, ale bohužel už tu s námi několik let nejsou. Tchán zemřel na rakovinu plic, tchyně ztrátu těžce nesla a odešla půl roku po něm.

Děti se nám povedly, obě holky vystudovaly vysokou, mají partnery, odstěhovaly se za lepším do krajského města a žijí si myslím velmi pěkně. Zato já se cítím doma jako kůl v plotě.

Příběh Alice: Manžel je samá milenka. Nevím, jak dlouho to vydržím

Připadám si marná a zbytečná

Manžel je hodně v práci, má toho dost, ale byla to jeho volba a ve firmě se vidí. Také se díky ní máme celkem dobře, ovšem co z toho? Na dovolenou k moři jet odmítá, prý je tam moc vedro a spousta lidí. Já bych jela, ale samotné se mi nechce, navíc neumím jazyky a nejsem moc společenská, tak mám obavy, co bych si tam počala.

Manžel mě myslím bere jako součást domácnosti, nábytek, nebo tak. Je spokojený, že má naklizeno, navařeno, vypráno a vyžehleno, ale to je tak vše. Sex jsme neměli už celé roky, a i předtím to bylo takové spíš, aby se neřeklo. Ani si nepamatuju, kdy mi dal naposledy pusu nebo řekl něco hezkého.

Není na mě zlý, nebije mě, to neříkám, ale je takový chladný a občas spíš nabručený. Moc toho doma nenamluví, leda když si chce na něco postěžovat. Jinak si zaleze k televizi nebo do pracovny, případně do dílny. Já se snažím po práci něco dělat po domě nebo na zahradě, ale jinak nevím, co se sebou. Vnoučata ještě nemáme, psa mi nedovolil, že smrdí a padají z něj chlupy.

SOUTĚŽ: Zachránila vám vztah až společná dovolená? Napište svůj příběh

Tak si tu tak žijeme a já mám pocit marnosti. Takhle jsem si společné žití nepředstavovala. Zatím aspoň chodím do práce, ale co bude, až budu v důchodu? To se asi zblázním. Vím, že bych se měla nějak zabavit a nestěžovat si. Jenže já nikdy nebyla na to, dělat něco pro sebe, veškerou energii jsem vždy věnovala rodině.

Toužím po lásce

Když jsem před pár lety oslavila padesátku, úplně mě to rozložilo. Ještě sice nejsem žádná bába, ale prostě vidím, jak stárnu a život mi utíká mezi prsty. Toužím po objetí, milém slově, romantickém posezení ve dvou, kde ten druhý nebude koukat do mobilu, ale mně do očí. Nejsem žádná naivka, ale prostě se nedovedu smířit s tím, že už mám v lásce odžito a je tu jen šeď a povinnosti.

Pomýšlím občas i na rozvod, přestěhovala bych se někam blíž k holkám, třeba i ještě potkala někoho, kdo by mě měl rád a s kým by mi bylo dobře. Na milence nemám nervy ani odvahu, i když neříkám, že se za tu dobu nenašli zájemci, ovšem na malém městě se vše hned rozkecá... To není nic pro mě.

Dokonce jsem se snažila si o tom s manželem promluvit, že vidím, jak mu na mě nezáleží, jestli by nebylo lepší se rozvést a žit si každý svůj život. Ještě tak staří nejsme a čas letí. Jenže on jen zabručel, že mám hloupé nápady, že by to bylo drahé a co z toho, však nám ani jednomu nic nechybí a co bych prý v mém věku chtěla. Jenže já takhle dál žít nechci, ubíjí mě to. Chci tak moc, když toužím po tom, aby mě měl někdo rád?
Zdenka

Názor psycholožky čtěte na další straně.