Příběh Šárky: S manželem se rozvádíme, dcera chce žít raději s ním

S manželem jsme se vzali po tříleté známosti. Bylo nám pětadvacet. Děti jsme ještě mít nechtěli, nikam jsme nepospíchali. Naše jediná dcera se nám narodila za dalších pět let. Příští týden jí bude patnáct. Pochopitelně jsme chtěli ještě jedno dítě, ale už se mi nepodařilo otěhotnět.

Když dnes po dvaceti letech a během probíhajícího rozvodu rekapituluji náš společný život, říkám si, co jsem mohla či co jsme mohli udělat jinak, aby k roztržení naší rodiny nedošlo. Mnoho let jsem byla přesvědčená, jak se máme dobře, jak nám je spolu fajn, jak se máme rádi, a najednou je všechno pryč.

Práce často vítězila

S dcerou jsem zůstala doma dva roky. Na rovinu přiznávám, že to pro mě bylo hodně náročné období. Pár měsíců předtím, než jsem otěhotněla, mě v práci povýšili, konečně jsem se dostala k práci, kterou jsem vždycky chtěla dělat. Pracovala jsem v marketingovém oddělení jedné velké nadnárodní společnosti a po úspěchu projektu, který jsem měla na starosti, jsem se stala vedoucí týmu, což pochopitelně obnášelo nejen slušný plat, ale i velkou zodpovědnost.

Těhotenství mi udělalo docela dost velkou čáru přes rozpočet, a i když dítě ještě nebylo v plánu, pochopitelně ani jednoho z nás nenapadlo, že bych snad požádala o přerušení. Naštěstí to i v práci vzali s velkým pochopením.

Devět měsíců s dcerou v břiše rychle uteklo, neměla jsem žádné zdravotní problémy, mohla jsem se ve své pracovní funkci aspoň trochu zabydlet. Vlastně kromě mateřské, kdy jsem se věnovala především dceři, jsem po další rok a půl, než jsem se opět vrátila do práce, byla polovinou své osobnosti doma a starala se o dítě a domácnost a druhá moje část, především mozek, se zabývala marketingovými projekty.

Pochopitelně se to nedalo zvládat dlouhodobě. Manžel měl taky svou práci, takže nám zpočátku pomáhaly babičky a když dcera šla do školky, najali jsme chůvu. Zůstala s námi až do dceřiných deseti let, kdy už dcera hodně věcí zvládala sama a nepotřebovala neustálý dohled.

Manžel požádal o rozvod

Hodně rychle ta naše společná léta utekla. S manželem jsme byli stále dost pracovně vytížení, ale neznamenalo to, že bychom na dceru a na sebe navzájem zapomínali, snažili jsme se jí věnovat, co to šlo, podnikali jsme společné akce, výlety, dovolené.

Ale stejně ten vzájemný vztah byl naším pracovním zápřahem poznamenaný, především mezi mnou a manželem. Postupně jsem zjišťovala, že se jeden druhému odcizujeme. Nakonec to došlo tak daleko, že mi manžel jednoho dne oznámil, že náš vztah už nemá budoucnost a chtěl by se rozvést.

Příběh Alice: Přítel mě tlačí do střídavé péče, mé děti nemusí

Snažila jsem se ho přesvědčit, že je nesmysl to zabalit, že bychom nám měli dát ještě šanci, ale on trval na svém. Pochopila jsem, až když mi po pár dnech mého přesvědčování řekl, že má přítelkyni, se kterou se stýká už nějakou dobu a ona je ta, která mu dá mnohem víc než já.

Moc mě ta jeho slova bolela, ale ustoupila jsem. Začali jsme se připravovat na rozvod. Manžel se během několika dní odstěhoval ke své nové lásce a já se o ní postupně dozvídala víc a víc. Není to žádná o generaci mladší dívka, je mladší jen o pár let než my, rozvedená a má o rok mladší dceru, než je naše.

Dcera ji hned přijala, spřátelila se i s její dcerou a doma mi pak říkala, jak se tam cítí dobře, že tátova přítelkyně je prý taková domácí hospodyňka, prý má moc hezký byt, naklizeno, neustále napečeno a navařeno. Prý to není jak u nás, kdy jsme s tátou přiletěli oba domů až večer, občas pracovali o víkendech a na nějakou domácí pohodu ani neměli čas.

U ní ale ta pohoda doma je. A to je vlastně ten základní problém, dcera chce žít s tátou, jeho přítelkyní a svou novou „sestrou“. Náš rozvod finišuje, dohodli jsme se na majetku, ale na tom, jak to bude po rozvodu s dcerou, se teď shodnout nedokážeme.

Vím, že manžel ji proti mně nijak neštve, ale ani ji nepřesvědčuje, aby zůstala se mnou. I když jí pochopitelně na mé přání řekl, že u nich má vždy dveře otevřené, že může přijít kdykoliv, ale ona chce s nimi žít.

A já teď nevím, co mám dělat. Na jednu stranu ji chápu, mám náročnou práci, která někdy nezná mantinely pracovní doby, ale zase se máme dobře, jsem nadstandardně zaplacená. Nechci přijít o dceru, ani o práci.
Šárka

Názor psycholožky čtěte na další straně.