S manželem jsme vychovali dvě děti, dceru a o dva roky mladšího syna. Obě naše děti už mají vlastní rodiny. Syn je sice svobodný, ale s přítelkyní vychovávají tříletého kluka. Bydlí nedaleko od nás, máme vzájemně moc hezký vztah, synova přítelkyně je jako moje druhá dcera, opravdu jsme si sedly. Malého vnuka vídáme docela často, je to správný kluk a s námi je moc rád.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Horší je to bohužel s dcerou a její rodinou. Je už skoro dvanáct let vdaná, vdávala se krátce po promoci na vysoké, byla těhotná a v jejím případě bylo nemyslitelné, aby se s přítelem nevzali. On i jeho rodiče byli zásadně proti.
Nám s manželem by to nevadilo, i na dceři bylo vidět, že by svatbu raději posunula, až nebude v jiném stavu, porodí a přestane kojit, chtěla si ji užít se vším všudy. Jenže už tenkrát dala na svého nastávajícího, co chtěl on, co si přál, co si usmyslel, bylo a je pro ni zákon.
Velký ekolog
Dcera svého muže poznala na vysoké, oba studovali v Praze tzv. hnojárnu (Českou zemědělskou univerzitu), ona informační technologie, její manžel něco kolem životního prostředí, sama pořádně nevím co.
Ochrana životního prostředí, zdravý způsob života, všechno, co je „eko“, je smyslem jeho života. Byl tak vychován, vyrostl na vesnici a jeho rodiče své děti (má ještě bratra) tímto směrem vedli.
Já proti tomu vůbec nic nemám, uvědomuji si, že se k přírodě, životnímu prostředí jako lidstvo nechováme dobře. I my doma se snažíme v rámci svých možností chovat ekologicky, třídíme odpad, šetříme energie, neplýtváme apod., prostě tak, jak se chová snad většina lidí, kterým na životě kolem sebe záleží.
Jenže dceřin manžel je extrém. Než se naše vztahy vyhrotily, občas jsme si z toho s manželem i před dcerou (před ním jsme to raději nepokoušeli) dělali legraci. Dnes už pochopitelně mlčíme. Vlastně my se s dcerou a vnoučaty téměř vůbec nevidíme. Máme na ně špatný vliv, řekla nám dcera, ale moc dobře víme, že ji zpracoval její muž.
Na děti máme špatný vliv
Už na počátku jejich vztahu jsme vytušili, že to není muž, kterého bychom si vedle naší dcery představovali. Jeho způsob komunikace a chování nám prostě neseděl. Neusmál se (ostatně nepamatuji, že bych ho vůbec někdy viděla, že by se usmál, natož smál), připadal nám dost arogantní, a co bylo nejhorší, dcera na něj koukala jak na svatý obrázek.
Příběh Vlasty: Nedokážu přijmout nevlastní vnouče, brnká mi na nervy |
Večer s manželem jsme se na názoru na něj shodli a oba jsme si moc přáli, aby jejich vztah nevydržel. Jenže vydržel a dnes už jsou nějaký ten pátek svoji a vychovávají jedenáctiletého syna a osmiletou dceru.
Na vnoučata jsme se s manželem vždy těšili, oba jsme celkem akční, sedět doma na zadku nás nebaví, tak jsme si plánovali, jak se jim jednou budeme věnovat. Dnes už jsme v důchodu, oba sice občas nárazově vypomáháme ve svých předchozích zaměstnáních, ale i tak máme moře času, jsme celkem zdraví a fit.
Nebyl by tak problém, abychom se mohli věnovat i vnoučatům. Ale máme „na starost“ jen jedno od syna, starší děti k nám nesmí, prý je kazíme, a navíc prý žijeme v nezdravém prostředí.
Bydlíme v Praze, ne někde v centru, ale na okraji, na sídlišti v celkem hezkém prostředí plném zeleně. Ale podle zetě je to tady samý smog, špína a nečistoty a on si rozhodně nepřeje, aby jeho děti zde trávily čas.
Vadilo mu, když jsme s nimi chodili do centra na procházku kolem Vltavy krmit labutě, prý těm nebohým zvířatům jen ubližujeme, nebo když jsme vyrazili ukázat jim památky, vadilo mu prostě všechno, co jsme s nimi podnikali.
Vyhrotilo se to ale tím, když jsme děti vzali do „mekáče“, nikdy tam nebyly, znaly to jen z vyprávění svých kamarádů. Pochopitelně si nemyslím, že stravování ve fastfoodech je pro děti to pravé ořechové, ale jednou za dlouhý čas a v tomto případě dokonce poprvé, nikomu neuškodí. Ale uškodilo a to nám, zeť prohlásil, že děti k nám už nesmí.
Máme strach i o dceru
Dcera se proti jeho příkazu nepostaví. Ona se za ty roky po jeho boku tak změnila, nikdy sice nebyla nijak výrazně průbojná, ale měla své názory, byla to veselá milá dívka s mnoha koníčky.
Dnes je zaražená, neusměje se, moc toho nenamluví, a když už, tak z ní padají moudra jejího muže. Je unavená, protože žijí na vesnici a mají i hospodářství. Stará se o něj především ona, protože manžel nemá čas, zachraňuje totiž naši planetu a lidstvo.
Příběh Věry: S dětmi můžeme jíst jen to, co odsouhlasí manžel |
Finančně na tom asi nejsou úplně nejlíp, dcera sice z domova pracuje pro nějakou firmu, ale jen na částečný úvazek, a jak si vydělává její muž, vlastně ani nevíme. Já mám čím dál větší pocit, že ji manžel dokonce týrá, a pokud ne fyzicky, tak psychicky určitě.
S dcerou i dětmi jsme v kontaktu víceméně tajně jen telefonicky, ani je nemůžeme vidět, chytré mobily u nich být nesmí, abychom se viděli třeba přes WhatsApp, ani aktuální fotky nemáme. Viděli jsme je naposledy někdy vloni, když jsme ještě za nimi jezdili na návštěvu, ale i to nám už zakázali.
S manželem jsme nakonec klesli tak hluboko, že jsme se jezdili dívat k jejich škole, abychom děti aspoň zahlídli. Jsme z toho hodně smutní a nevíme si rady.
Romana
Názor psycholožky čtěte na další straně.
