S Kamilem jsme se poznali ještě na škole, on je o dva roky starší než já. Studovali jsme stejný obor, seznámila nás moje kamarádka, když jsem měla problémy s jedním předmětem.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Kamil mi tenkrát hodně pomohl. Zjistili jsme, že nám to spolu klape, že jsme opravdu spřízněné duše. Tedy nepřitahovalo nás to k sobě fyzicky, ale mentálně jsme byli na jedné lodi.
Navíc jsme oba byli zadaní. Je ale pravda, že naši partneři nám náš přátelský vztah moc nevěřili, v mém případě to byl dokonce důvod k rozchodu.
Nejlepší kamarád
Kamil dostudoval dřív, našel si dobré místo. Byli jsme neustále v kontaktu, a když jsem se školou skončila já, dohodil mi práci u nich ve firmě, ale v jiném oddělení. Denně jsme se vídali, i několikrát. Chodili jsme spolu na obědy, a protože jsme oba kuřáci, scházeli jsme se i s ostatními kolegy na cigaretu. Po roce jsme si však řekli dost, vyhecovali se a tohoto zlozvyku se zbavili. Měli jsme jeden druhého a podporovali jsme se.
Já byla pořád single, chlap mi nechyběl, měla jsem Kamila a také hodně dalších přátel, většinu z práce, byli jsme fakt skvělá parta. A když se i Kamil s přítelkyní rozešel. Vídali jsme se občas i po večerech. Tedy jednalo se o víkendy, když jsme po práci vyrazili do hospody.
Žijeme a pracujeme v Praze, oba v pronajatých bytech, takže míst, která jsme obráželi, byl nespočet. Občas sami dva, občas s kamarády. A shodli jsme se, že nám vlastně nijak nechybí, že jsme oba bez partnera.
My dva si máme pořád o čem povídat, baví nás stejná muzika, oba jsme fandové do počítačových her. Kamil je pro mě nejdůležitější člověk v mém životě, pochopitelně po mých nejbližších.
Já ho kolikrát beru i jako dobrou kamarádku, které se můžu svěřit se svými problémy, které bych chlapovi nikdy neřekla. On to má podobně. Známe se už skoro osm let. Nikdy nás ani jednoho nenapadlo, že bychom mohli být víc než přátelé.
Odjela jsem na tři měsíce
Ve firmě jsme rozjeli jeden velký projekt, spolupracovalo se s kolegy z Belgie, kteří spuštění a ladění dostali na starost. Bylo potřeba, aby byl u toho i někdo z našeho týmu, volba nakonec padla na mě a ještě jednu kolegyni. Obě jsme měly největší zkušenosti.
Byly to náročné tři měsíce, ale stály za to. Nejenže jsme se hodně zdokonalily v angličtině i práci, kterou děláme, zároveň jsme poznaly hodně fajn lidí a navštívily spoustu zajímavých míst.
Příběh Ivety: Přítel stále bydlí u své matky a nemíní se hnout |
S Kamilem jsem pochopitelně byla v dennodenním kontaktu. Zajímalo ho naše pracovní zapojení, ale i to, jak se mám. Zhruba 14 dní po mém odjezdu mi řekl, že se seznámil s docela fajn dívkou, prý to mezi nimi zajiskřilo. Chodí spolu, je to čerstvé a je moc zvědavý, co na ni řeknu. Trošičku jsem žárlila, ale zvědavá jsem na ni tedy byla.
Kamilova přítelkyně mi nesedla
Domů jsem se opravdu těšila. S Kamilem jsme se potkali asi dva dny po mém příjezdu a měl s sebou i svou přítelkyni. Tedy na rovinu, nesedla mi. Snažila jsem se to nedávat moc najevo, ale vůbec se mi nelíbila. Byla taková unylá, nijaká, pořád se po mém kamarádovi plazila, pořádně nic neříkala, až mi došlo, že vlastně nemá co říct.
Našim vtípkům nerozuměla, nechápala, čemu se smějeme, o čem se bavíme. Když se mě pak Kamil ptal, řekla jsem mu to, že je sice hezká, ale to je vše, že bych si vedle něj představovala úplně jinou dívku. On na to řekl: Takovou, jako jsi ty, co? Což nás oba pobavilo.
A jak se mi Kamil svěřil, nadšená ze mě nebyla ani jeho přítelkyně. Ti dva spolu byli ještě pár týdnů a vše skončilo. Došlo mu, že to není žena pro něj, začala ho i dost omezovat.
Kamil byl zase volný a konečně po několika týdnech jsme i s partou vyrazili na flám. Bylo to fajn, zábava byla skvělá, nasmáli jsme se, byli jsme si i zatancovat. Jenže po půlnoci jsme s Kamilem skončili u něj v bytě v posteli. Vyspali jsme se spolu. Bylo to moc hezké, pamatuji si všechno. Jenže se to asi nemělo stát. Oba jsme ráno byli hodně rozpačití. Rychle jsem odešla domů.
Jeden druhému se teď vyhýbáme, už je to pár dní, nepotkali jsme se ani v práci, nezavolali si. Nevím, co mám dělat. Hodit všechno za hlavu a dělat jakoby nic?
Asi bychom si měli spolu promluvit, probrat naše city. Se mnou to hodně cloumá, srdce mi říká, že ho nejspíš miluju a že lepšího chlapa nepotkám, rozum zase, že přijdu o dobrého kamaráda. A co když nám to jako milencům nebude klapat a rozejdeme se?
Petra
Názor psycholožky čtěte na další straně.
