Žiju sama, moje manželství se nepovedlo podle mých ani partnerových představ, a tak jsme se už dávno v dobrém rozešli. Máme dospělou dceru, která žije v Kanadě a se kterou jsem v kontaktu na dálku, vidíme se méně než jednou za rok. Jsem ráda, že se jí vede dobře a je spokojená.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Mně táhne na 55 let, do důchodu mám ještě daleko, ale můj život teď úplně ztratil smysl. Přiznám se, že nejsem moc společenský člověk, ve volném čase se věnuju četbě, poslouchám klasickou hudbu, občas zajdu do divadla. Nemám moc přátel, spíš pár milých kolegyň a nějaké dávné známé ze školy.
Hodně času jsem v poslední dekádě trávila s rodiči, se kterými jsem sdílela rodinný dům. Byli ke stáru hodně nemocní, ale chtěla jsem, aby dožili doma. Bratr bydlel nějaký čas jinde, ale před rokem se vrátil domů. Měli jsme spolu moc hezký vztah. Když zemřel, bylo mu čerstvě pětačtyřicet let.
Nikdy se neoženil ani neměl děti, ale byl to hodný a skromný kluk. Hodně sportoval, pracoval ve školství a také trénoval malé fotbalisty. Žil svou prací a vlastně tak nějak neměl čas na svůj soukromý život. Když se nad tím zamyslím, byli jsme si v tomhle docela podobní.
Nechtěla jsem tomu věřit
Jeho smrt byla pro mne obrovský šok. Nechtěla jsem tomu vůbec uvěřit, když jsem se to dozvěděla. Měl strašnou smůlu. Havárii nezavinil on, ale člověk, který řídil opilý a už dávno předtím mu policie odebrala řidičský průkaz. Bratr se v ten osudný večer vracel z přespolního zápasu, který jeho svěřenci vyhráli. Posílal mi esemesku, jak to oslavíme. Už na to nedošlo.
Příběh Janiny: Končím se single životem! Ale kde najít pořádného chlapa? |
V domě, kde jsem se narodila, jsem tak nakonec zůstala sama. Je na mě moc velký, všechno tu na mě padá a navíc jsem už docela unavená ze všeho toho zařizování. Jako by nebylo strašné samo o sobě to, že vám někdo zemře, ještě musíte absolvovat všechny ty úřední úkony, je to hrozně bolestné a nekonečné.
Mám najednou pocit, že není pro co žít. K čemu to je, že se každý den vzbudím do dalšího osamělého dne? Proč mám v domě uklízet, když nikdo nepřijde? Na co vařit, když to nikdo nebude jíst? Je mu smutno, ale nechci svými starostmi zatěžovat dceru, která je daleko a stejně mi nemůže pomoci. Budu se vůbec ještě někdy radovat?
Markéta
Názor psycholožky čtěte na další straně.
