Pocházím z krásné vesničky v jižních Čechách. Mému dědovi vrátili po revoluci statek, kde po dlouhá léta naši předci hospodařili. Pochopitelně v dost hrozném stavu. Děda už na jeho zvelebení moc sil neměl, ale můj táta ano. I on byl a je duší sedlák. Vzal si holku z vedlejší vesnice, moji mámu. Naši sice mají i jiná zaměstnání (táta je zedník a mamka účetní), ale nejvíce času vždy trávili na svém hospodářství, které opravdu zvelebili.
Doma jsme měli hodně zvířat
Já se narodil před třiceti lety, brácha dva roky po mně. Celé dětství, pubertu i část dospělosti jsme tak strávili spolu, po škole jsme pomáhali našim se zvířaty, na zahradě i na malém poli, kde pěstujeme brambory a další zeleninu. Zvířectva u nás bylo vždy požehnaně, měli jsme několik let i krávu, také býky, stádo ovcí, o slepicích ani nemluvím. Také kočkami se to u nás hemžilo a nikdy nesměl chybět alespoň jeden pes.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Táta si představoval, že s bráchou budeme na statku žít i v dospělosti s rodinami, místa je tam dost, a on se s mámou na stáří přestěhuje na výminek, jak to bylo běžné za dob našich dědů a pradědů. Ve mně ale ta sedlácká krev nekoluje, jen v bráchovi, on se dokonale potatil. Už si domů dokonce přivedl ženu a čekají dítě.
Já jsem naopak vždy toužil „do světa“. Ve škole jsem se dobře učil, vystudoval jsem střední školu i vysokou v Praze. A už jsem v ní i zůstal.
Našel jsem si zajímavou práci, se spolužákem z vysoké jsme si pronajali byt. Domů jezdím často, pochopitelně pomáhám rodině s hospodářstvím, ale svou budoucnost už tam nevidím. Rád bych zůstal, kde jsem, pořídil si rodinu, pěkné bydlení a pochopitelně nějaké to domácí zvíře, nejlépe psa.
Našel jsem si fajn dívku
První krok jsem možná už udělal, potkal jsem moc fajn dívku a zamiloval jsem se. Pár známostí už jsem pochopitelně měl, konkrétně na škole, když jsme bydleli na kolejích, to byla velká jízda, ale s ní je to o něčem úplně jiném. Šestý smysl mi říká, že ona je ta pravá a vím, že to cítí stejně.
Jsme spolu už zhruba tři čtvrtě roku a rádi bychom udělali druhý krok, tedy začali bydlet spolu. Uvažujeme o společném pronájmu, protože Šárka bydlí v malé pronajaté garsonce a já s kamarádem.
Ovšem je tady jeden velký problém. A tím je její kočka. Když jsme byli ještě na prvopočátku našeho vztahu a jeden druhému jsme se svěřovali se svým předchozím životem, nadchlo mě, že máme oba rádi přírodu a hlavně zvířata. Kočky mám rád, psy sice raději, ale na tu Šárčinu jsem se opravdu těšil. Vyprávěla, jak je to úžasně mazlivé zvířátko, jak ji pokaždé, když přijde domů, vítá a nehne se od ní na krok.
Příběh Daniela: Vadí mi, že přítelkyně sdílí náš život na sociálních sítích |
Naše seznámení s kočkou proběhlo až zhruba po třech měsících. S Šárkou jsme se zpočátku scházeli buď někde venku, nebo jsme chodili ke mně, můj spolubydlící skoro vůbec doma nebyl, většinu času trávil v práci nebo u své přítelkyně.
Jak jsem se těšil, tak jsem rychle vystřízlivěl. Šárka otevřela dveře, přiřítila se barevná koule, začala se jí otírat o nohy a na mě vrhala jen divné pohledy. Když jsem ji chtěl pohladit, začala syčet a okamžitě mě šlehla přední tlapkou s ostrými drápky.
Chápal jsem to a nijak neřešil. Říkal jsem si, že kočky už takové jsou, je zvyklá na Šárku a najednou přišel vetřelec. Doufali jsme, že se to časem zlepší. Během mé první návštěvy se nezlepšilo vůbec nic, kočka byla neustále ve střehu, já čím dál víc nervózní.
Boj s kočkou
Se Šárkou jsme se domluvili, že ji budeme muset nechat zvyknout a že se tedy s ní budu vídat častěji. Začali jsme proto víc času trávit u Šárky. Ale nic se nelepšilo, naopak mám pocit, že je to čím dál horší, že kočka je čím dál zákeřnější.
Svou paničku si hlídá, sice mě k ní pustí, ale musí jí sedět na klíně, sex u Šárky nepřipadá v úvahu, má jen jednu místnost a když jsme kočku zavřeli v koupelně, málem zbořila celý dům. Milovat se chodíme ke mně, u Šárky se snažím sblížit s kočkou.
Jenže ona je vytrvalá, už jsem párkrát našel její hovínko v botě, dokonce mi do ní jednou i načurala. Snažím se k ní nepřibližovat, ale občas číhá někde za křeslem a když jdu okolo, sekne po mně.
Šárka její chování nechápe a neví si s ní rady. Občas k ní přijdou na návštěvu kamarádi, její matka, bratr, sousedka, ale k nikomu se prý nikdy takhle nechovala, každého kromě mě vítá a tře se mu o nohy.
Tak nevím, co mám dělat. Šárku mám moc rád, dokážu si s ní představit budoucnost, ale společně s její kočkou to asi nebude možné. Zatím bydlíme každý zvlášť a čekáme na zázrak. Ale nevím, jak dlouho...
Marek
Názor psycholožky čtěte na další straně.
