Samozřejmě jsem ho nemohla odmítnout, přece ho nenechám na ulici. Vlastní bydlení nemá, sice pracuje, ale s přítelkyní měli pronajatý byt a když se rozešli, tak ona v něm zůstala. On si při svém platu samostatné bydlení dovolit nemůže, dosáhl by leda tak na ubytovnu, tak jsem ho vzala zpět.
Kdybychom snad bydleli v domě, tak by to ještě šlo, ale máme třípokojový byt na malém městě, kde jsme se po odchodu dětí před lety docela pěkně zabydleli. Bývalý dětský pokojík jsme proměnili v „pracovnu“ nebo spíš „trucovnu“, kam se buď já, nebo manžel uchýlíme, když už si lezeme na nervy nebo chceme mít klid.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Udělala jsem si tam šicí koutek a taky čítárnu, protože já miluju knihy, zatímco manžel je spíš kutil a sportovní fanoušek. Když se třeba dívá na fotbal v obýváku, tak si mám kam zalézt s knížkou a je mi fajn. Jenže teď je Ondra zpátky a já si můžu číst leda tak v ložnici…
To je ovšem asi to nejmenší, horší je, že se synem jsou jen samé potíže. Domluvili jsme se na tom, že nám bude dávat nějaké peníze na domácnost, jenže on pořád chodí s tím, že nemá a že mi to dá po výplatě. Přitom na to, aby chodil s kamarády do hospody, nějakou korunu najde vždycky. Kolikrát mu to pak už i odpustím.
Také mu nic neříká pořádek, všude po bytě se válí jeho věci, a to nejen oblečení, ale také různé kabely a konektory a přístroje, které si nosí z práce. Ve „svém“ pokoji už má úplný čurbes, jak já tomu říkám, ale na to jsem rezignovala. Když ještě chodil na střední školu a začal pracovat a bydlel s námi, zas takový nepořádek všude neměl. Nebo jsem to snad zapomněla?
Příběh Kateřiny: Naše dcera je samý problém, ale manžel jí vše odpustí |
Někdy si říkám, že docela chápu jeho přítelkyni, že se s ním rozešla, chová se jako puberťák, a to už mu bude šestadvacet! Když mu něco řeknu nebo vytknu, ještě se urazí a nebo se chce hádat, ale na to já nemám ani náladu, ani chuť. Manžel to řeší tím, že prostě odejde z místnosti nebo z bytu, ale co já? Mám to zapotřebí?
Už jsem i myslela na to, že mu řeknu, aby se odstěhoval, ale nemám na to srdce. Vidím, jak je z toho rozchodu pořád špatný, nevěří si a je skleslý. Dřív ho bavily různé věci, chodil s klukama na florbal, lezl po horách, teď ovšem hlavně sedí doma u počítače, hraje hry nebo nevím, co tam dělá, je v hospodě, případně spí.
Taky hodně sešel, je zarostlý a zanedbaný, až se za něj někdy stydím. Myslím, že by mu pomohlo, kdyby si našel jinou přítelkyni a dal se trochu dohromady, ale takhle se asi nikdy neseznámí. Kdo by ho chtěl? Jsem z toho na nervy, tak jsem si období před důchodem nepředstavovala. Nevím, ale jak to mám řešit, krev přece není voda...
Jarka
Názor psycholožky čtěte na další straně.
