Za prvního manžela jsem se vdávala těhotná. Neznali jsme se moc dobře, takže se mu přede mnou podařilo utajit, že má rád hazardní hry. A tato jeho vášeň se i našemu manželství stala osudnou.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
S dítětem mi příliš nepomáhal, většinu peněz, které vydělal, roztočil v automatech. Žádné peníze mi nedával, měla jsem jen mateřskou a později menší rodičovskou, a dokonce jsem si musela půjčovat od své matky.
Když mi z peněženky sebral mé poslední peníze, řekla jsem dost. Sbalila jsem syna a odstěhovala se k mámě, u které jsem naštěstí měla dveře otevřené.
Rozvod byl celkem rychlý, o syna zájem neměl, majetek jsme žádný pořádný neměli. Soud mu vyměřil alimenty, ale posílal je skutečně jen sporadicky. Mávla jsem nad tím rukou, neměla jsem sílu ani chuť se s ním soudit. Hlavně, že nám zmizel ze života a my se synem mohli začít novou kapitolu.
Máma mi hodně pomohla
Kromě syna Honzíka jsem měla už jen mámu. Táta zemřel, když mi bylo patnáct. Mamka pro mě v prvních letech, kdy jsem zůstala sama jen se synem, byla velkou oporou. Bydleli jsme u ní, pomáhala mi se synem i finančně.
Když byly Honzovi tři roky, vrátila jsem se do práce a hned bylo veseleji, měli jsme víc peněz a syn začal chodit do školky, kde se mu naštěstí od prvních dní líbilo. On je vůbec takové veselé, šťastné, nebojácné a hodně komunikativní dítě. Také s nemocemi to s ním nebylo nijak vážné, občas nějaká rýma, párkrát teploty, ale s mamkou jsme se u něj při hlídání vystřídaly a v práci jsem příliš často nechyběla.
Příběh Táni: Manžel na úkor naší rodiny podporuje dceru z minulého vztahu |
Dá se říci, že nám třem bylo spolu fajn. S mámou jsem si odjakživa dost rozuměla, ona je i natolik moudrá, že mi nikdy nemluvila do výchovy syna, nikdy mě nekritizovala a já jí jsem za to opravdu vděčná.
Mamka po tátově smrti už žádného muže nehledala, říkala, že takový jako on už na světě není a smířila se s tím, že zůstane sama. Já vlastně taky po žádném muži netoužila. Vzpomínka na nevydařené manželství byla moc čerstvá.
Akorát Honzíkovi neustále vrtalo hlavou, proč děti ve školce mají tátu, některé dokonce dva a on má jen babičku a mě. Vždycky jsem mu to nějak vysvětlila, říct mu plnou pravdu o jeho otci jsem stále ještě nechtěla, a doufala, že dá zase na nějakou dobu pokoj.
Náhoda nás svedla dohromady
Honzíkovi byly asi tak čtyři, když jsme byli spolu na dětském hřišti a on při honění se zhruba stejně starou holčičkou upadl, bouchl se do hlavy a roztrhl si obočí. Přiběhl k nám muž, který byl s tou dívenkou a její matkou na hřišti a že nás okamžitě odveze do nemocnice.
Odmítla jsem, že se má raději věnovat manželce a dceři, že si zavolám taxíka, ale on mi řekl, že je to jeho sestra a neteř, že je vytáhl na zmrzlinu, protože malá měla pár dní předtím narozeniny, a že je samozřejmostí, aby se o nás postaral.
Honzík naštěstí kromě roztrženého obočí, které mu pár stehy sešili, žádné vážnější zranění neutrpěl. Náš zachránce na nás počkal a odvezl nás až domů. Když jsme se loučili, to už věděl, že jsme se synem sami, mě požádal o schůzku.
Příběh Alice: Přítel mě tlačí do střídavé péče, mé děti nemusí |
S Petrem jsme se začali scházet a postupně zjišťovali, že se k sobě hodíme. Co ale pro mě bylo nejdůležitější, bylo to, že si spolu sedli i Honza s Petrem, a to tak, že když mě po čase Petr požádal o ruku, navrhl, aby se Honza jmenoval po něm. Naštěstí jeho otec souhlasil a neměl nic ani proti adopci, která brzy následovala.
Ještě před svatbou jsme se nastěhovali k Petrovi a já konečně zažívala to, po čem jsem vždy toužila, mít vedle sebe milujícího muže a fajn syna. Na těch dvou vůbec nebylo znát, že nejsou jedné krve, Honza Petrovi říkal tati a Petr se mu věnoval, jak mohl. Říkal mi, že si vždycky přál mít syna, kterého bude učit jezdit na kole, budou spolu hrát fotbal, jezdit na čundry.
Mladší bratr má přednost
Když bylo Honzíkovi pět, narodil se mu brácha a my nemohli být šťastnější. Petr chtěl, aby se jmenoval po něm, byla na něm vidět tak velká otcovská pýcha.
Jak malý Péťa rostl, víc a víc jsem si všímala, že Petr se víc soustředí na mladšího syna. Třeba přišel z práce a zajímalo ho, co Péťa, na Honzu se zeptal málokdy. Dnes, když je Honzovi devět a Péťovi čtyři, je to až do očí bijící.
Péťa má ve všem přednost, Honza je přeci starší a měl by být rozumnější. To je manželova nejoblíbenější věta, když kluci něco provedou, tak to prakticky vždy schytá Honza, protože je starší.
Bohužel to nevidím jen já, ale velmi brzy to pochopil i Péťa, že ho táta preferuje, a také Honza, který je někdy až dojemný tím, jak se snaží tátovi zavděčit. Nedávno mě na to ovšem upozornila i moje máma, že už se prý na Petrův přístup ke klukům nemůže dívat.
Manželovi jsem to řekla, ale odbyl mě, že je to přece nesmysl. Má dva syny, oba jsou jeho a oba má stejně rád. A je přeci jasné, že starší dítě to má vždycky těžší, to on sám dobře ví, má sám dva mladší sourozence.
Jana
Názor psycholožky čtěte na další straně.
