Když to popíšu obrazně, tak náš táta stále sedí na koni a máchá mečem. Chce o všem rozhodovat jako celý život, i když už užívá léky kvůli začínající Alzheimerově nemoci. Žije sám ve svém bytě, který je teď spíš jako kutloch (maminka zemřela už před patnácti lety). Sám už nestačí na úklid ani hygienu, ale na svůj věk je pořád v přijatelné fyzické kondici.
Jenže ani po našem neustálém naléhání se nechce přestěhovat ani k jedné z nás, i když my jsme ochotné se ve svých domácnostech uskromnit a tátu si domů vzít a pečovat o něj. Chápu, že chce zůstat ve svém, ale neustále od nás něco potřebuje, denně se něčeho dožaduje.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Když to není nějaká pomoc, jako třeba zajistit instalatéra nebo zaplatit přes internet účty, tak by aspoň chtěl, abychom u něj byly a povídaly si s ním. Je to prý naše povinnost, vždyť jsme dcery! Jenže my obě ještě na částečný úvazek pracujeme a máme navíc další povinnosti doma, také pomáháme dětem s vnoučaty. Když ale nemůžeme přijít, tak vzdychá a říká: „To jsem to dopracoval!“
Chodí také tvrdohlavě sám nakupovat i k doktorům, kterým tvrdí, že žije sám a o všechno se musí postarat. Nedávno mi překvapená lékařka, u které byl, říkala, že přišel špinavý, zanedbaný a že je to vyloženě sociální případ. Přitom nám nedovolí mu doma cokoli uklidit.
Neustále si stěžuje, že ho ztrapňujeme, že si vše udělá sám. A dotčeně se rozčiluje, že jestli se paní doktorce zdál špinavý, tak ať se s ní domluvím a společně mu vybereme a koupíme nové kalhoty.
Vše, co byste měli vědět o Alzheimerově chorobě. Devět otázek a odpovědí |
Není nesvéprávný, takže kdybychom ho někam měly umístit, nepodepíše přihlášku do žádného ústavu. Přitom v domě jsme se od předsedy SVJ dozvěděly, že ostatní partaje se obávají, aby třeba nezapomněl vypnout plyn a nevybouchl mu doma. Bylo nám řečeno, že máme plyn zavřít a vše převést na elektřinu, jenže táta o tom pochopitelně nechce ani slyšet.
Jsme z toho se sestrou zoufalé, chodíme k němu, jak to jen jde a snažíme se co nejvíc pro něj udělat, ale je stále spousta věcí, na které prostě nemáme ani právně nárok a získat k čemukoliv jeho svolení je nadlidský úkol. Vůbec nevím, co máme dělat.
Eliška
Názor psycholožky čtěte na další straně.
