Příběh Dany: Zase se vídáme s kamarádkou z dětství, ale naše děti se nemusí

Jmenuji se Dana, je mi 38 let, jsem vdaná a mám dvě děti. Dceři je dvanáct a synovi pět. S manželem bydlíme na sídlišti v bytě, ve kterém jsem vyrostla. Roky jsme spolu bydleli v malém pronajatém bytě, nebyli jsme na tom finančně úplně nejlíp, abychom si mohli dovolit pořídit vlastní bydlení na hypotéku. Manžela ještě před naší svatbou ukecal kamarád, aby mu ručil na několikasettisícovou půjčku. Po roce kamarád přestal splácet, dokonce byl delší dobu nedohledatelný, a splácení tak bylo na mém muži, respektive na nás.

Hodně nám pomohli rodiče, kteří už delší dobu uvažovali, že se na stáří přestěhují do domku, který máme po prarodičích na venkově, a nám přenechají byt, v němž jsem strávila dětství a část mládí. Jsou to už skoro tři roky, kdy jsme se přestěhovali a konečně jsme i bez dluhů.

Vrátila jsem se do míst svého dětství

Ráda jsem se vrátila tam, kde jsem vyrostla. Na dětství mám moc hezké vzpomínky. V době, kdy jsem vyrůstala, bylo naše sídliště plné dětí, kousek od našeho domu je školka i škola, takže jsme se vídali vlastně pořád. Prošla jsem si několika partami, prožila i dětské a pubertální lásky. Prakticky na každé místo kolem našeho domu mám nějakou vzpomínku. Je to pro mě domov.

Už odmalička jsem kamarádila s Markétou. Byly jsme nerozlučné, chodily jsme spolu do školky i do školy, byly jsme prostě pořád spolu. Nemám sourozence a Markéta byla pro mne jako sestra. Bydlela v domě naproti našemu, dokonce ve stejném patře jako my, viděly jsme si do oken a stejně, jak to dělají malí chlapci v jednom seriálu, který nyní běží v televizi, tak i my dvě jsme každý večer na sebe blikaly baterkami. Po základce jsme šly každá na jinou školu, ale v dennodenním kontaktu jsme byly neustále.

Po maturitě se ale naše cesty rozdělily, já šla na vysokou a Markéta pracovala v nějaké cestovce a po několika letech odjela jakou au pair do Irska. Občas jsme si zavolaly, napsaly, nebo se potkaly, když jsme zrovna obě byly doma, já u rodičů a Markéta u své matky. Otce neměla, její rodiče se rozvedli, když byla ještě hodně malá. Ale postupem času jsme na sebe ztratily kontakt. Já se pak vdala, narodila se mi dcera a po několika letech i syn.

Po mnoha letech zase spolu

Ovšem několik měsíců po mém návratu do rodných míst se vrátila i Markéta. Její maminka si ošklivě zlomila nohu a potřebovala pomoc. Naše shledání bylo skvělé, neviděly jsme se tolik let, ale jako by nebyly, zase jsme byly ty malé holky a puberťačky, které bez sebe nedaly ani ránu.

A co bylo pro nás dvě úplně nejlepší, bylo to, že obě máme prakticky stejně staré kluky. Markéta se k mamince přestěhovala natrvalo, je svobodná matka, otec jejího syna byl prý jen úlet na jednu noc, ani netuší, že má dítě, a ona vlastně neví, kde je mu konec. Rozhodla se po něm nepátrat a vychovat svého syna sama a teď i s matčinou pomocí.

Byla jsem ráda, že i Markéta má stejně starého syna, že o to víc budeme mít příležitost trávit společně čas. Jenže její syn je na můj vkus, ale i na vkus mého syna a také učitelek ve školce i ostatních dětí dost problematický. Je hrozně živý, neposlušný, dělá si, co se jemu líbí, co on chce. Neuznává autority a pořád musí být jen po jeho. Umí se taky pěkně vztekat a vydrží mu to tak dlouho, dokud nedosáhne svého.

Příběh Vlasty: Nedokážu přijmout nevlastní vnouče, brnká mi na nervy

Můj syn mi už několikrát řekl, že s ním kamarádit nechce, že má ve školce jiné kamarády a kamarádky a ti nejsou zlí, jako je on. Prý občas dětem i ubližuje, když se paní učitelky nedívají. Syn odmítá se mnou chodit za Markétou a jejím synem, nechce si s ním hrát venku a když už ho donutím, že půjdeme společně ven, tak ho ignoruje a jde si na hřišti hrát s jinými dětmi.

Markéta si synovo chování uvědomuje, ale na druhou stranu to zlehčuje, že je prostě moc živé dítě. Já to tak ale nevidím, je rozmazlený, nemá žádný pevný řád, dostane, co si umane. Ani Markéta, ani její matka nejsou důsledné, kluk je má už teď omotané kolem prstu. A nejhorší na tom je, že ona nechápe, proč můj syn s ním nechce kamarádit, už jsme se kvůli tomu i pohádaly.
Dana

Názor psycholožky čtěte na další straně.