Jmenuji se Adéla, je mi 37 let. Jsem vdaná za muže o pět let staršího. Poznali jsme se na soudě, já zde pracuji jako vedoucí podatelny a Václav se v den, kdy jsme se poprvé potkali, akorát rozvedl.
Potkala jsem ho na chodbě, kde zmateně pobíhal a hledal východ z budovy. Uznávám, že budova našeho soudu je pro člověka, který tam vstoupí poprvé, celkem labyrint. Zaujal mě na první pohled, byl roztomilý, jak se nešťastně rozhlížel. Pomohla jsem mu a cestou ven jsem podotkla, že ho naprosto chápu, já sama v začátcích, kdy jsem zde nastoupila do práce, měla co dělat, abych trefila.
Manželství bez dětí
Řekla jsem mu, že pracuji v podatelně. Druhý den za mnou přišel s kyticí, pozváním na kávu a přiznáním, že se opět zamotal. Já se do něj nejspíš zamilovala už ten den. Jeho pozvání jsem přijala a strávili jsme spolu velmi krásný večer.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Zjistila jsem, že to je úžasný, milý, empatický a hodný muž. Vyprávěl mi i o svém prvním manželství a já jsem pochopila, že jeho žena byla pěkná mrcha, i když on o ní mluvil docela hezky. Dost ho využívala, a když už ho měla dost, našla si jiného a podala žádost o rozvod.
Pochopitelně přišla řeč i na děti. Exmanželka o ně nestála, byla dost sobecká, ztratila by prý svobodu, děti jsou jen přítěž. On sice nesouhlasil, ale nakonec se podvolil. Dnes je prý rád, že spolu žádné děti neměli.
Já sama děti mít nemůžu, v pubertě jsem prodělala hodně komplikovaný zánět slepého střeva a následek toho všeho je má neplodnost. Smířila jsem se s tím, občas pohlídám dcerku sousedce, často se vídám i s dětmi mé sestry. Obávala jsem se, že Václavovi to bude vadit, ale on to vzal naprosto v pohodě. Prý můžeme prožít plnohodnotný život i bez dětí.
Už od prvních schůzek jsme oba věděli, že jsme si souzení. Natolik spřízněnou duši jsem vedle sebe ještě neměla. Prošla jsem si pár známostmi, byla jsem i několikrát zamilovaná, ale k Václavovi jsem cítila něco nepopsatelného. On na tom byl stejně. Po půl roce jsme se domluvili, že se vezmeme. Přestěhovala jsem se k němu, měl větší byt a já svůj pronajímám, časem uvažuji, že bych ho darovala neteři.
Příběh Jany: Manžel adoptoval mého syna, teď preferuje naše společné dítě |
Šestiletý syn
S Václavem jsme spolu čtyři roky. Krásné čtyři roky. Ovšem stalo se to, co bych si nedokázala představit ani ve snu. Zjistila jsem, že manžel má šestiletého syna.
Náhoda tomu chtěla, že ho sestra viděla sedět s dítětem na klíně v cukrárně a vedle něho nějakou ženu. Hned mi to zavolala a já byla přesvědčená, že se musela splést. Večer jsem to pak Václavovi se smíchem řekla. On se zarazil a řekl mi, že to skutečně byl on a že to bylo jeho dítě. Pak mi všechno vyprávěl.
Poslední roky manželství se pro něj staly očistcem, žena mu dávala nepokrytě najevo, že o něj nestojí, on se snažil jejich vztah zachránit, ale bylo to zbytečné. Jednoho dne se v baru opil, seznámil se s asi pětadvacetiletou dívkou, pozval ji na drink, a nakonec s ní skončil u ní doma v posteli.
Příběh Petry: Skončila jsem v posteli se svým nejlepším kamarádem |
Ještě se párkrát sešli, prý jen kvůli sexu. Pak mu oznámila, že je těhotná a že dítě čeká s ním. Dítě si chce nechat, na Václava si nedělá žádné nároky, ale předpokládá, že se k tomu postaví jako chlap. Což se postavil, měsíčně jí posílá nemalé částky. Se synem se občas vídá.
Je skutečně otcem?
Měla jsem na něj hrozný vztek. Proč mi to zatajil? Já bych to dokázala pochopit. Jeho vysvětlení bylo prosté, prý aby mi to nebylo líto, že on dítě má a já ho mít nemůžu. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem to v sobě zpracovala, ale už se vlastně na něj ani nezlobím.
Ovšem dělá mi starost jiná věc, je Václav skutečně otcem toho dítěte? Kluka už jsem viděla a nemá z něj absolutně nic. Myslím, že by si měl nechat udělat test otcovství.
Také mě napadlo, že bychom si mohli malého občas vzít k nám, pokud je Václav jeho otcem, má na něj právo. On mi však řekl, že není v jeho rodném listě zapsaný jako otec, což mi tedy vrtá hlavou.
Nepochopila jsem ani matku dítěte, vždyť Václav by jí taky mohl přestat posílat peníze, ale ona moc dobře pochopila, že to by nikdy neudělal. I ona poznala, že je to čestný člověk, a když mu jednou řekla, že je to jeho syn, tak to nebude zpochybňovat.
Nevím, jak se k tomu všemu postavit. Nijak by mi nevadilo, kdyby měl Václav syna, ráda bych ho také vídala, ale na druhou stranu, pokud syn není jeho, nechci, aby dál ze sebe dělal blbce.
Adéla
Názor psycholožky čtěte na další straně.
