Také vás kdysi rodiče strašili tím, že když nebudete poslouchat, přijde si pro vás čert a vezme vás do pekla? A proto jste už týden před Mikulášem sekali latinu a s obavami vyhlíželi den, kdy se na ulici ozve známé cinkání zvonečku?
Prosincová tradice, kterou my dospělí obvykle vnímáme jako půvabnou předzvěst nejkrásnějších svátků v roce, může pro řadu dětí představovat pravý opak – nepříjemný, nebo až děsivý zážitek, který leckdy zanechá na jejich křehké dušičce viditelný šrám.
Krampus aneb horor v přímém přenosuS běžným čertem si ho nespletete. Ve srovnání s tímhle děsivým zjevením, které vypadá, jako by se právě vynořilo z nejtemnějších hlubin země přímo od pekelného kotle, jsou naši „domácí ďáblíci“ učinění andílkové. Tahle tradiční alpská strašidla se v žádném případě nespokojí s blikajícími rohy z červeného plastu a obstarožním černým kožichem po pratetě. Jejich kostýmy jsou vyrobené z pravé kůže a hrůzostrašné, ručně vyřezávané masky s dlouhými (většinou beraními nebo mufloními) rohy jsou propracované do nejmenších detailů. Stvoření jako z hororu už zdálky dělají příšerný kravál kravskými zvonci a řetězy a nechybí ani březové metly, jimiž bez milosti vyplácejí všechny hříšníky. Průvody čertích démonů jsou každoročně k vidění v Rakousku, a to od listopadu až do začátku ledna, ale také v řadě českých měst. Chcete si užít děsivou pekelnou podívanou? Jak je libo. Ale děti nechte radši doma. Krampusové totiž umí nahnat strach i dospělým.  |
„Naši zvali čerta s Mikulášem domů každý rok. Nelíbilo se mi to. Věděl jsem, že nejsem zrovna vzorem všech ctností, a proto jakmile u nás zazvonili, vystřelil jsem jako namydlený blesk a běžel se schovat na půdu,“ vzpomíná dnes už třicetiletý Martin.
„Zašil jsem se až do toho nejodlehlejšího kouta a nikdo na světě by mě nepřinutil, abych slezl dolů a šel jim zarecitovat básničku nebo něco podobného. Třásl jsem se hrůzou a celou dobu se modlil, aby už konečně odešli. Vždycky mi tam sice nechali sáček plný ovoce, ořechů a různých sladkostí, ale ty bych si klidně odpustil, za ten strach to nestálo,“ dodává.
Strachem bez sebe
Někdy však rodiče – ve snaze připravit svým ratolestem nezapomenutelný zážitek – sáhnou po ještě tvrdším kalibru. Občas se jim to i podaří a vzpomínka pak zůstane dlouho živá. Má to ale jeden háček. Není to zrovna typ vzpomínky, o kterou bychom stáli.
„Na Mikuláše v roce 2007 do smrti nezapomenu. Naši se mnou vyrazili na náměstí, kam se vzápětí přiřítil žebřiňák plný čertů. Seskákali na zem a vmísili se mezi dav lidí. Někteří drželi v rukou velké pytle a začali nahánět okolostojící děti, které křičely jako pominuté a snažily se schovat mezi dospělými. Bylo mi tehdy šest let a byla jsem strachem bez sebe,“ vypráví Veronika.
„Popadla jsem mamku zezadu kolem pasu a křečovitě se k ní přitiskla. Ještě teď cítím, jak mi bušilo srdce. Pak jsem ucítila, že mě kdosi chytil za rameno, a když jsem se otočila, spatřila jsem černou tvář a dlouhý rudý vyplazený jazyk. Další čert stál hned vedle, šklebil se na mě a už otevíral pytel. Zaječela jsem tak strašně, že jsem na chvíli ohluchla. Rodiče mě samozřejmě nedali, ale já jsem několik dalších měsíců zažívala hrozné noční můry. Čerta s Mikulášem jsme domů pak nikdy nepozvali.“
Už hodinu se modlí…
To, co nám dospělým připadá jako vítané povyražení a velká legrace, zvlášť když opodál hlídkuje anděl s Mikulášem, kteří potom vystrašené caparty uchlácholí bonbony, lízátky a hromadou čokolády, nemusí být stejně zábavné pro ty, kterých se to bezprostředně týká.
Jsou však i rodiče, kteří si mikulášskou partičku objednávají ještě z jiných důvodů, a to čistě „výchovných“. Určitě znáte vánoční pohádku Anděl Páně. Ve druhém díle anděl Petronel a čert Uriáš s malou Anežkou obcházejí domy ve městě a napravují malé hříšníky. Jde jim to výborně.
Dvě ze tří dětí začaly koktat kvůli šoku z čerta, říká logopedka Kejklíčková |
Ostatně jak spokojeně konstatuje jeden z tatínků, když odmítá pohádkovou trojici, která dorazila krátce po nich: „Už tady byli. A to jste měli vidět ten tyátr, pánové. Třikrát se počural a teď se tam nahoře už hodinu modlí.“ Člověk se zasměje, vždyť je to pohádka. Ale právě proto by měla zůstat jen pohádkou…
„Pokud rodiče straší děti čertem, nebo čímkoli jiným, tak už je ve výchově něco špatně. Takové jednání vnáší do vztahu prvek podmíněnosti: Musíš poslouchat, musíš být hodný, nezlobit, jinak si tě odnese čert. A to může být pro citlivé děti traumatizující,“ uvádí terapeutka Markéta Černoušková ze spolku Moudrost soucitu.
„Můžou prožívat regulérní strach, úzkost a hrůzu v době, kdy se jejich neokortex, tedy racionálně myslící část mozku, ještě nevyvíjí, a proto nejsou schopny pochopit, že se to nemůže stát. A ten strach a pocit ohrožení může být tak silný, že uvnitř dojde k traumatické reakci – odpojení se od sebe, potlačení sebe sama. A trauma je na světě,“ říká.
Když zmizí pocit bezpečí
Pro dítě jsou rodiče středobodem vesmíru. Do určité doby se všechno točí jenom kolem mámy a táty, což jsou ti nejdůležitější lidé na světě. Lidé, kteří vytvářejí domov a pocit bezpečí. A do téhle poklidné a ničím nerušené oázy pak nečekaně vtrhne nějaká tajemná a odpor vzbuzující bytost, a všechno je rázem jinak.
„Ve vztahu s pečujícím dospělým, který má být absolutně bezpečný, náhle vznikne nedůvěra, nejistota, strach. Dítě ví, že se na něj nemůže spolehnout, a je to tak bolavé a stres z toho tak velký, že raději přestane být samo sebou. Navenek to ovšem může vypadat, že je strašně hodné,“ vysvětluje Markéta Černoušková.
Hlavní roli by měl dnes hrát Mikuláš, nikoliv čert, radí odborníci |
Podobné zážitky, zvlášť pokud se opakují, můžou pak negativně ovlivnit i následující život. „Nedávno jsme se s jednou klientkou dostaly v terapii do situace, kdy jí bylo asi pět až šest let a strašlivě se vylekala právě čerta s Mikulášem. Běžela k mamince schovat se jí do klína. Až sem by to celé bylo v pořádku. Jenže maminka ji s ironickým posměškem a slovy nepřijetí od sebe odstrčila a všichni ostatní přítomní dospělí se jí nahlas vysmívali,“ popisuje terapeutka případ z praxe.
„A to je to trauma – když dítě zůstane se svou bolestí samo, jak říká Gabor Maté, světoznámý odborník na trauma. Tahle situace ale pochopitelně nebyla ojedinělá, spíš ilustrovala, o čem bylo její dětství,“ pokračuje.
Andělé to nezachrání
A pak existuje ještě jedna sorta rodičů, kteří čerta s Mikulášem zvou domů hlavně kvůli tomu, aby se jejich potomek naučil nebát. Tihle „přísní kouči“ mají zkrátka pocit, že když se dítě pořádně vystraší, zvýší se tím jeho odolnost, což mu v dalším životě může jedině prospět. Opak je však pravdou.
Malý človíček se tak ještě utvrdí v podvědomém přesvědčení, že je s ním něco špatně a že si zaslouží bezcitné zacházení. Jaký závěr z toho všeho tedy plyne? Výchovné lekce, veselice za řinčení železných řetězů a dštění síry pekelné, ani domnělé posilování emoční odolnosti nejsou (respektive neměly by být) důvodem k tomu, abyste si domů zvali čerta s Mikulášem.
Ano, samozřejmě, je tu ještě anděl, ale ten to nespasí. Což samozřejmě neznamená, že byste měli čerta s Mikulášem definitivně vypustit ze svého domácího adventního repertoáru. Návštěva pohádkové trojice se může odehrát i bez rizika traumatizujících zážitků.
„Dítě se může leknout a chvíli se bát, to k životu patří. Ovšem je-li nablízku empatický, soucitný dospělý, který ho v jeho leknutí a strachu podrží, jak fyzicky, tak emocionálně, uzná jeho pocity a řekne mu, že všechno bude v pořádku. Žádné zpochybňování reakcí dítěte, jeho zesměšňování, zostuzování, ponižování či ,napomáhání’ čertovi přísnými, shazujícími řečmi. Pak můžou být těžké emoce zdravě prožity, nikoli potlačeny. V bezpečné náruči milujícího rodiče,“ říká Markéta Černoušková.
Místo strachu si tak dítě může odnést jedno krásné poselství, že dobro vítězí nad zlem. Neboli poslední slovo má Mikuláš, který ho vždy něčím obdaruje. „To je nádherná symbolika. A chtěla bych ji dopřát každému dítěti, s milujícím, empatickým, bezpodmínečně přijímajícím, bezpečí zajišťujícím rodičem za zády,“ dodává terapeutka.
Když se děti ptají na JežíškaDejme tomu, že Mikuláše máme zdárně za sebou, co nevidět však přijde na řadu další „zádrhel“ a s ním i zvídavé dětské otázky, na které nám občas docházejí odpovědi. Kdo doopravdy naděluje dárky? Přiletí k nám letos Ježíšek, i když nebudeme doma, ale na chalupě u babičky? Jak všechny ty dárky pobere? A spousta dalších. Na to, jak s dětmi komunikovat o tomhle citlivém tématu, jsme se zeptali terapeutky Martiny Polákové. Potřebují děti věřit na Ježíška? Je důležité dopřát jim pohádkový svět a podpořit jejich fantazii? Jak dlouho jsou děti ochotny věřit pohádce o „kouzelném miminku, které naděluje dárečky“? Kdy je vhodné říct dětem pravdu? A jak to udělat, aby nebyly zklamané? Jak reagovat, když dítě přijde domů s tím, že spolužáci říkali, že Ježíšek neexistuje? |
