Před pěti lety jsme doma prožívali hektické období – rekonstruovali jsme dům, starali se o malého syna a já jsem chodil samozřejmě do práce. Tenkrát jsem dostal virózu, kterou jsem pořádně nevyležel. Začal jsem být hodně unavený, celkově jsem se necítil dobře a rodina na mě začínala naléhat, abych si zašel k lékaři.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Diagnóza byla šokující: páté, tedy nejpokročilejší stadium selhání ledvin, což je stav, který bezpodmínečně vyžaduje náhradu funkce ledvin dialýzou nebo transplantací. Lékaři mi nasadili biologickou léčbu, která nezabrala, tak mě přeložili do IKEMu k registraci na seznam žadatelů o transplantaci.
Šance pro život
Měl jsem dvě možnosti – buď se objeví vhodný zesnulý dárce, nebo ledvina od žijících příbuzných, což je ta nejlepší alternativa. Měl jsem štěstí, že hned několik blízkých bylo ochotných mi ledvinu darovat. Tchyně Monika, tchán a oba moji rodiče. Po testech se jako nejvhodnější dárce ukázala tchyně. Byla ráda, nechtěla, abych byl odkázaný na dialýzu. Přála si, abychom s manželkou mohli normálně žít.
Když se blížil den zákroku, nebál jsem ani tolik o sebe, jako jsem spíš myslel na to, aby operace nezpůsobila nějaké komplikace Monice.
Mé strachy však rozptýlil lékař v IKEMu slovy, že se není čeho obávat, protože jde „jen o transplantaci ledviny“. Celkově byl přístup veškerého zdejšího personálu úžasný, všichni byli příjemní a velice lidští. Odpovídali na všechny otázky, všechno nám vysvětlovali.
Varovné signály, že máte nemocné ledviny. Otoky, únava i pachuť v ústech |
Velký den
Operace byla naplánovaná na 19. září 2019. Už na sále se ukázalo, že mé tělo novou ledvinu přijímá dobře. Pátý den jsem mohl domů, a když mě propouštěli, v klidu jsem si došel sám na parkoviště.
Doma jsem zůstal dva měsíce, nabíral jsem svaly a kondici. Následovaly lázně a bezproblémový návrat ke kancelářské práci. Monika přirovnala zákrok k operaci slepého střeva.
Pobyla si v nemocnici dva dny a jela domů. Po týdnu byla fit. Dodržela ale šest týdnů klidového režimu. Do práce se vrátila po dvou měsících a pak už zase všechno šlapalo ve starých kolejích.
Rodina a včely
Docházím stále ve dvouměsíčních intervalech na kontroly do IKEMu, kde mi odeberou krev, a pak jdu na konzultaci k paní doktorce, která mi případně upraví léčbu. Po operaci jsem občas víc unavený, tak si jdu dřív lehnout, ale jinak se cítím dobře. Víc si vážím zdraví a času tráveného s rodinou – manželkou a dvěma syny. Omezil jsem aktivnější koníčky, už nevyhledávám vyloženě náročné sportovní aktivity.
Naopak mám zálibu, které se věnuji naplno – včelaření. To je pro mě hnací motor, stejně jako náš dům, který postupně rekonstruujeme.
Doufám, že se dočkám dne, kdy to bude vše hotové. Rád bych taky s rodinou cestoval. Ale to je všechno časově náročné a den má jenom dvacet čtyři hodin.
Co se týče práce, mám to vlastně nastavené stejně jako v době před transplantací. Všem, kdo zvažují, zda darovat ledvinu někomu z blízkých, bych chtěl vzkázat: Určitě do toho jděte. Je to obrovská šance na další život. Já za ni Monice moc děkuji, jsem jí nesmírně vděčný.
Nejlepší je prevenceNa prvním místě by měla být prevence, tedy pravidelné návštěvy praktického lékaře, které zahrnují také kontrolu vzorku moči a krve. Zcela nenáročné vyšetření může včas poukázat na problémy s ledvinami, které se zpočátku neprojevují a nebolí. Když se ale včas neodhalí, může dojít až k jejich selhání. V takovém případě zbývá jen dialýza nebo transplantace. O možnosti darovat ledvinu se více dozvíte na www.transplantacenenitabu.cz. |