Nelituji, že jsem mohla pracovat, když byly děti malé, říká onkogynekoložka

Jak stíháte věnovat se klinické praxi, dělat vědu na světové úrovni a zároveň být maminkou dvou dětí?
Známe to třeba ze sportu. Když máte nějaký sen, potřebujete za ním cíleně a disciplinovaně jít. Když jsem se rozhodla být lékařkou, tak mým snem bylo poskytovat tu nejkvalitnější péči a starat se o pacienty s úctou a respektem. Už během studia jsem se učila ze zahraničních učebnic a domlouvala jsem si studijní stáže v zahraničí, studium medicíny jsem ukončila s vyznamenáním. Po škole jsem rok pracovala zdarma na klinice v Německu. Krok po kroku jsem postupně dosáhla svého vzdělání.

A jak jste to skloubila s rodinou?
V Čechách se máme stále co učit, pokud jde o podporu pracujících žen matek. Ale s mým manželem, který je také lékař, jsme si to uvědomovali a děti jsme si pořídili až poté, co jsme měli oba ukončené vzdělání a hotové atestace. To nám situaci trochu ulehčilo, i když jsme byli trochu starší rodiče.

Díky podpoře mého bývalého přednosty pana profesora Martana jsem se mohla vrátit do práce už po třech měsících. Měla jsem zcela individuální pracovní podmínky. Práci, která vyžadovala mou expertízu, jsem měla zkoncentrovanou ze začátku do dvou dnů.

Do dvou let věku našich dětí jsme měli domluvenou chůvu, moji sestřenici. Od dvou let pak děti chodily do soukromé školky, kde byly v nejlepších rukou od 7 do 16 hodin.

Teď mi promiňte, ale nemůžu se nezeptat: Netrpěly tím vaše dcery?
Naopak, vyrostly v úplně samostatné holky. Napůl je vychovával manžel a napůl já. Já jsem v představenstvu dvou velkých světových organizací a mám povinnosti se účastnit jejich kongresů a zasedání. Někdy jsem z domu i deset dní, ale zvládneme si to naplánovat tak, aby to šlo.

Obě dcery závodně lyžují, mají samé jedničky, umí se sbalit na soustředění, uvařit a uklidit, není s nimi žádný problém. Když jsou na ledovci na tréninku, mají vždycky doplněnou školu, než přijedou domů, a těší se na čas, který stráví s námi.

Prof. MUDr. Daniela Fischerová, Ph.D. Narodila se v roce 1971 v Liberci, vystudovala medicínu na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1999 působí v onkogynekologickém centru Všeobecné fakultní nemocnice, kde vede Centrum expertní sonografie. Je členkou představenstva Mezinárodní ultrazvukové organizace v porodnictví a gynekologii a Evropské onkogynekologické organizace, autorkou celé řady odborných publikací a článků. Je také matkou dvou dcer (10 a 14 let).

Rodinné víkendy trávíme na 150 %. Uděláme si výlet, zahrajeme si divadlo anebo pohrajeme hry, uvaříme a upečeme si něco dobrého. Holky si naší práce váží a nikdy nám ji nevyčítaly. Vědí, že buď pracujeme, nebo se věnujeme rodině.

Ani vy sama jste si nikdy nepřipouštěla výčitky, že s nimi nejste doma? Matky malých dětí jsou často společností ostrakizovány, pokud pracují.
U nás v Čechách jsou ženy výjimečně dlouho doma, to jinde ve světě nebývá. Líbí se mi třeba švédský model, kdy se péče musí mezi oba rodiče rozdělit, jinak přijdou o finanční podporu od státu.

Znám spoustu lékařek z Itálie a Portugalska, kde mají mateřskou dovolenou půl roku. Ve Velké Británii je to také šest měsíců. Já se pohybuji ve světě, kde je nenormální zahodit svou expertízu na tři roky, pokračovat dalším mateřstvím a strávit doma s třemi dětmi třeba devět let. Moje kolegyně z Belgie se vracejí do práce po šestinedělí, ale péči o miminko si dělí rovným dílem s manželem a v nemocnicích jsou běžně jesle, kam si může maminka odskočit dítě nakojit. Oba dál pracují jako lékaři a dál vedou svá oddělení. Dnes už jsou z některých těchto dětí také úspěšní lékaři a z některých i moji studenti.

Můj život by byl asi jednodušší, kdybych měla na starosti jenom péči o děti, ale rozhodně nelituju, že jsem mohla pracovat, i když byly malé. Možná bych ten čas jinak nevyužila tak efektivně. Znova ale zdůrazňuji, že bez láskyplné pomoci okolí by to nebylo možné.

Co vás motivuje k tomu být tak efektivní?
Jsem nejstarší ze tří sester, o které jsem se kompletně starala, když byli rodiče v práci, a přitom jsem hodně sportovala. Odtud mám zažitou disciplínu, která mi ohromně pomohla i v medicíně. Bez ní by to nešlo.

Moje maminka, taky lékařka, mi občas říká, že už jsem dosáhla všeho a abych si také užívala života. Ale jestli chceme posouvat hranice medicíny, pomáhat nemocným lidem na nejvyšší úrovni a školit lékaře z celého světa, nejde to bez každodenního pracovního nasazení.

Mým snem je nastavit v rámci Mezinárodní ultrazvukové organizace v porodnictví a gynekologii a Evropské onkogynekologické organizace takový model, abychom vytvořili celosvětově funkční síť akreditovaných center, která budou v platném vzdělávacím systému školit další a další lékaře v expertní sonografii.

Všem ženám na světě by měla být dána možnost být kvalitně vyšetřena a mít nastavenou kvalitní správnou léčbu. To je můj cíl, na kterém pracuji, a věřím, že k tomu do pěti až deseti let dojde.

Medicína je přesto velmi maskulinizovaným oborem. Měla jste to těžší, protože jste žena?
Osobně jsem se s žádnými obstrukcemi nesetkala. Ať už jsem byla studentkou, absolventkou studia medicíny, nebo lékařem specialistou, všichni kolegové ke mně vždycky přistupovali s respektem. Když jsem čekala rodinu, těšili se se mnou. A když jsem se do práce vrátila, nikdo to nijak kriticky nehodnotil.

Nezlehčujte potíže. Nejzákeřnější rakovina nemusí zprvu varovat, říká onkolog

Kolegové viděli, že si vezmu těžké případy, ty vyřeším a nastavím běh týmu na čas, kdy v práci nejsem. Vždy se mi dostalo podpory a krok po kroku jsem se mohla posouvat až do jmenování profesorkou gynekologie a porodnictví. Je možné, že jsem svých titulů dosáhla trochu později, než by se povedlo mužům. Mrzelo by mě ale, kdyby mi to nebylo umožněno jen proto, že jsem žena a matka.

Lékařky ve svém týmu hodně chráním a pokud se chtějí po porodu vrátit, snažíme se vytvořit individuální pracovní podmínky i jim. A ony se moc rády na den nebo na dva vrací, když už se na to cítí a vědí, že to ony a rodina hezky zvládnou.

Kolik lidí v republice dělá to, co vy?
Jsem lékař se specializací porodník-gynekolog, k tomu mám atestaci z klinické onkologie a onkogynekologie a nejvíce se dnes věnuji expertní sonografii. Přesně tuto kombinaci bychom asi v Čechách hledali těžko. Někoho, kdo by poskytoval léčbu „all inclusive“ od diagnostiky, přes léčbu až po sledování.

Ale teď už máme rostoucí tým vyškolených lékařů, kteří jsou vynikající chirurgové, sonografisti i onkogynekologové, vše v jednom. Snažíme se, aby v budoucnu byli takoví odborníci v každém ze 17 onkogynekologických center, která v republice máme.

Proč je to podle vás důležité?
Zkušený sonografista a zároveň chirurg si může operaci naplánovat podle vyšetření, které sám provede. Léčba zhoubných nádorů je vždycky multidisciplinární. Nehrajeme si na to, že každý lékař ví a udělá všechno nejlépe.

Našim úkolem je pacientku pečlivě vyšetřit, zhodnotit, jestli se jedná o gynekologické zhoubné onemocnění a v jakém rozsahu. Jako sonografisté a onkologové v jednom zároveň stanovíme závěr a doporučení léčby. K tomu se pak vyjadřuje celý multidisciplinární tým – internista, anesteziolog, chirurg eventuálně radiolog a patolog a další.

Co je na vašem pracovišti unikátní?
Když se budeme bavit třeba o rakovině vaječníků, dokážeme během jedné návštěvy pacientky udělat to, o co se jiní lékaři snažili třeba šest měsíců. Pacientka se pohybovala se svými potížemi mezi urologem, praktickým lékařem, gastroenterologem a dalšími specialisty a stále nebyl jasný zdroj jejich obtíží. U nás se to dozví po jedné návštěvě, včetně toho, jaký bude další postup.

Více než polovině úmrtí na rakovinu je možné předejít, míní onkolog

A přesto, že sdělení diagnózy závažného onemocnění není nic pozitivního, tak cítí úlevu, protože už konečně ví, s čím se bude léčit. Žádnou pacientku nepouštíme z rukou, dokud ji nedořešíme. Neodesíláme ji nikam s dalšími papíry, pokud potřebujeme další vyšetření, tak ho rovnou zařídíme. A určitě neděláme žádná zbytečná vyšetření.

Jak to myslíte?
V rámci mezinárodní skupiny expertů se podílím na vzniku doporučení pro diagnostiku a léčbu u všech gynekologických nádorů, a právě eliminace zbytečných diagnostických vyšetření, která k ničemu nepřispívají, je mým úkolem. A že jich bylo dříve dost.

Nyní se dělá buď ultrazvuk nebo magnetická rezonance, pokud je třeba detailně vyšetřit malou pánev, a rozhoduje se cíleně dle nálezu. Naše onkogynekologické centrum patří mezi akreditovaná centra excelence v léčbě zhoubného nádoru vaječníků, je jediné v České republice, a to díky splnění přísných kritérií na kvalitu péče, kterou nabízíme. Lékaři, kteří u nás pracují, jsou pokorní a zodpovědní.

Oddělení expertní sonografie v gynekologii vedete od jeho založení v roce 2016. Že se onkogynekologické centrum stalo centrem excelence je tedy vaše zásluha?
Centrum do své dnešní podoby vyrostlo hlavně díky panu profesoru Cibulovi, který v sonografii vždycky velmi věřil a bez kvalitního ultrazvukového vyšetření by neoperoval, i když sám není sonografistou. Spolu s ním jsem od roku 2003 začala budovat tým sonografistů, od roku 2016 fungujeme jako školící a vědecké ultrazvukové centrum pro lékaře z celého světa.

Inspirovala jste se nějakou již existující praxí, která už někde ve světě fungovala?
To nefungovala. Jsme jednoznačně vedoucí světové centrum, pokud jde o onkogynekologický ultrazvuk. V praxi dnes mezi těmi největšími světovými pracovišti nenajdete jediné, kde by nepůsobil námi proškolený lékař. Mně se vždy líbila práce internistů, obdivovala jsem, jak dokážou stanovit diagnózu.

My k tomu přidáváme ještě ultrazvuk, podíváme se a vysvětlíme obtíže pacientky. Protože kromě nádoru může mít i jiná onemocnění, díky ultrazvuku si můžeme poskládat dohromady všechny informace a stanovit správnou diagnózu. Jestli jde o nádor, interní onemocnění nebo třeba srůsty jako následek jiné operace. Je to taková detektivní činnost.

Kde všude na světě bychom našli vaše studenty?
Určitě na všech kontinentech. V Evropě jsme školili lékaře ve všech zemích a samozřejmě hodně v rozvojových zemích, v Africe, Latinské Americe, v Asii. Před pandemií jsem jednou ročně přednášela v Číně. V tomto roce mám lékaře z Austrálie, Singapuru, Portugalska, Španělska, Itálie.

Myslíte si, že jste měla štěstí, nebo za to vděčíte jen své píli?
Štěstí jsem určitě měla. Za hodně vděčím také panu profesoru Cibulovi, který je světově uznávaným odborníkem a udělal našemu centru velké renomé a vždy podporoval moji práci. V mezinárodním měřítku je podpora žen odbornic přirozená.

Světově známí profesoři se nebáli říct, že je moje práce inspiruje a hned po mé první přednášce na světovém kongresu v roce 2006 mě zvali demonstrovat ultrazvukové vyšetření na pacientkách na prestižních univerzitních pracovištích po celém světě a dali mi velký prostor přednést své výsledky na světových fórech. V představenstvu světových organizací, kde se pohybuji, je zastoupení žen a mužů velmi vyrovnané.

Takže jinými slovy, mezinárodní prostředí se od toho českého výrazně liší?
V době, kdy jsem začínala, bylo určitě těžší pro ženu se tady v Čechách prosadit. Dnes už je to o dost jiné. Žena se dnes může prosadit, jen se musí obrnit trpělivostí.

Možná, že nebude tak často vypisována k operacím, ale pokud bude trpělivá a pracovitá, respekt kolegů si svou vytrvalostí získá. Protože bude nakonec i lepší, pokud si toho „více“ odpracovala. Také bude potřebovat sociální inteligenci a rodinné zázemí. Povinnosti se mezi partnery musí dělit spravedlivě. Pak bude rodina spokojená a harmonická.

Jakou cestou se k vám dostávají pacientky?
Pacientky jsou k nám referovány svým lékařem. Gynekologem, praktickým lékařem nebo jiným odborníkem. Toho můžete i požádat, aby vás k nám odeslal.

Kolik pacientek tu ročně vyšetříte? A kolika zachráníte život?
Expertním ultrazvukem mého onkogynekologického týmu projde ročně přes 3000 pacientek. Zhruba jednu třetinu ochráníme před zbytečnou operací a jejími možnými následky, protože mají jen neměnné cysty nebo jiné nezávažné onemocnění. U druhé třetiny diagnostikujeme negynekologické onemocnění a ty předáváme do rukou příslušných specialistů.

Poslední třetinu léčíme pro gynekologické zhoubné nádory. Časné nádory většinou úspěšně vyléčíme, ale bolestivě prožíváme pacientky s pokročilými nádory, těm se snažíme pomoci, a snad s novými léky bychom mohli až 50 % z nich zachránit. To by nás velmi těšilo.