Odkud se v nás berou obavy z nejisté budoucnosti?
Plánování a obavy o svou budoucnost jsou základem toho, že se člověk vyvíjel. Lidstvo, které by se o budoucnost nestaralo, by jako živočišný druh nejspíš dlouho nepřežilo. Takže tyhle obavy k člověku vždycky patřily.
A můžou v časech krize ty starosti být větší, když si předtím společnost zvykla na iluzi, že má budoucnost zajištěnou a pod kontrolou?
Nechci říkat, že jsme usnuli na vavřínech, ale máme se jako společnost dobře. A od toho se všechno odvíjí. Konkrétně tady ve středoevropském prostoru žijeme v laskavé a příznivé době, i když to tak nyní samozřejmě nevypadá. Ta jistota byla ovšem i dříve iluzorní, protože mnoha částí světa se netýkala.
O dospívající mládež od třinácti do dvaceti let bych tedy měla největší obavy v tom, že nemůžou svět a budoucnost vidět růžově. Myslím, že bychom se měli mnohem více soustředit na jejich psychickou pohodu, optimismus, kreativitu.
