Podle řecké mytologie byl Narcissus buď synem boha řek, nebo bohyně Měsíce. Oplýval krásou a byl si toho vědom, pohrdal ostatními a také láskou žen, které mu nadbíhaly. Šťastný asi moc nebyl, protože nejraději chodil po lesích, daleko od lidí. Mezi stromy ho potkávaly nymfy a i jim se líbil, hluboce se do něj zamilovala hlavně Echó, ovšem žádná neměla u hezounka šanci.
On totiž zbožňoval jenom jediného člověka – uviděl ho jednou, když se podíval na hladinu jezírka. Někoho tak spanilého ještě nikdy nespatřil. Vysedával u vody, okouzlený sám sebou. Nakonec ho voda pohltila a na jeho místě vyrostl narcis. Dneska bychom mohli říct: „Ubohá jarní květina, která nese jméno hrdopýška a také název poruchy osobnosti.“ Člověk trpící narcismem totiž do určité míry porušený je.
Jsou páni zeměkoule
Znáte nějakého do sebe zahleděnce, někoho, kdo trpí nezdravou sebestředností? Pokud máte takového člověka v rodině nebo v pracovním kolektivu, víte, že žít s ním je velice obtížné. Tihle lidé potřebují neustálou chválu, každý jejich krok je nutné ocenit aspoň uznalým výrazem nebo pochvalným mručením. Mluví hodně o sobě samých, každou debatu nakonec dovedou ke své osobě.
Krásný Narcissus se uviděl na vodní hladině a od té chvíle byl ztracen. A pro zdravé vztahy bývají ztraceni i ti, kdo to mají stejně jako on.
Všechno konání směřují k sobě, ke svému prospěchu. Jednají účelově, kdyby si měli dát nějaké heslo na svůj štít, bylo by to: Účel světí prostředky. Jsou schopni zneužívat druhé, aby dosáhli svého. Často to dělají mimoděk, skoro nevědomky, prostě jsou tak nastavení a neumí si pomoci.
Mají velký pocit důležitosti, jsou středem všehomíra, a kdyby to šlo, přihlásili by se do konkurzu na šéfy zeměkoule. Přeceňují vlastní schopnosti, tím pádem přehlížejí a podceňují druhé.
Co se jim na sobě líbí? Někdy vše, jindy vyzdvihují svou krásu či profesní schopnosti, sportovní dovednosti, dokonce i umění jednat s lidmi, což ovšem nezvládají. Vyznačují se také arogantním chováním.
Když není po jejich anebo jim někdo nevyjde vstříc, umí se chovat agresivně, prostě jako zvířátko, kterému někdo bere misku plnou jídla. Pocit nedocenění či to, že je zařadíte mezi ostatní zbytek světa, nesou úkorně. Určitě od nich nečekejte, že vás pochopí a vcítí se do vás, bývá to nad jejich síly.
Když se pokusíte hledat u nich oporu, například pokud začnete mluvit o svém problému, narcisové vás buď nevnímají, nebo rychle převedou řeč k sobě: „Já mám taky potíže, já se taky necítím, já, já, já…“ Proto se jim někdy říká „jájínkové“.
TEST: Zjistěte, čím jste druhým sympatičtí |
Začíná to u rodičů
Proč člověk trpí touto poruchou osobnosti? Psychologové se domnívají, že kromě určitých dědičných dispozic hraje roli i to, jaké dětství dotyční zažili. Každé malé dítě je do určité doby naprosto sebestředné a teprve se učí žít s ostatními, dělit se o hračky či dobroty, nevyžadovat péči křikem, kterým dává najevo: „Okamžitě ke mně spěchejte, něco potřebuju!“
Kolikrát jste řekli dcerce, synkovi nebo vnoučeti, když vám upatlanou ručičkou nabízelo kousek vlastní čokolády: „Jen si to hezky spapej, je to přece tvoje…“? Tím jste vlastně nedocenili jeho obrovský výkon, naznačili jste mu, že jeho snaha nechovat se jako sebestředná hvězda byla marná.
Pokud rodiče a další příbuzní nezvládají v tomto směru výchovu, mohou vypěstovat narcise. Některé situace tomu víc nahrávají, mohou k tomu tíhnout například mámy a tátové, kteří se dlouho nemohli dočkat potomka a pak si ho postavili na piedestal.
Anebo ti, kdo nemají rodičovské vlohy, jsou nedůslední, prostě než by dítěti v něčem odporovali a řešili třeba hysterické scény v oddělení hraček v obchodě, radši se podvolí. Myslí si, že dítě z toho časem samo vyroste, tak ať je teď klid. Ale mohou se ošklivě mýlit.
Zavaž mi střevíček!
K poruše nesoucí stejný název jako jarní květina však mohou inklinovat i děti, které měly těžké dětství, byly přehlížené, stavěné na zadní kolej, třeba ve prospěch svého sourozence. Nedostalo se jim lásky, a tak si v rámci jakési sebeobrany postavily samy sebe na první místo.
Mohou být dokonce vnitřně hodně nejisté a zranitelné, ale velice touží po uznání a udělají pro něj vše. Pozor na to, že narcis se nemusí nutně bít hrdě v prsa či se veřejně vychvalovat, někdy bývá i tichý.
Každé dítě je zpočátku sebestředné, postupně se však učí nevidět jen své blaho. Když se tedy chce s vámi o něco podělit, neodmítejte.
Taková Krasomila z Pyšné princezny je vlastně typický narcis. V průběhu pohádky se dozvíme, proč to tak je. Neměla mámu a chůvu, která jí maminku nahrazovala, nakonec vyhnali rádci. Otec byl dcerou nadšený, ale zároveň jí asi moc péče nevěnoval, to každý pochopí, vždyť měl přece funkci. A tak se dívka začala nakonec chovat jako sebestředný sobec, ovšem v hloubi duše prožívala citovou újmu.
Zde stačilo, aby se ve správnou chvíli objevil král Miroslav, naučil zpívat květinu, ale hlavně dal Krasomile lásku a zároveň v ní nepodporoval pýchu. V životě mimo pohádku to však tak snadno nejde.
Jak vzniká narcismus? Psycholožka popisuje čtyři rodinné situace |
Lidé s narcistickou poruchou mají šanci na zlepšení, když se dostanou do péče dobrého psychoterapeuta, který se jim bude dlouhodobě věnovat. Problém je v tom, že narcisové málokdy pochopí, že potřebují odbornou pomoc. Na „psychouše“ jsou přece zralí všichni kolem nich, jen oni sami nikdy!
Jde s „jájínky“ žít?
Odpověď není jednoduchá. Lze, i nelze. Pokud chcete vytvořit rovnocenný vztah, ve kterém mají oba partneři šance se rozvíjet a mít svoje názory, pak s narcisem zrovna moc nepochodíte. Nicméně, mnoho sebestředných lidí žilo a žije v harmonickém manželství vyhovujícím oběma stranám. Našli si totiž protějšek, který je obdivuje a rozhodl se obětovat se pro ně.
Žena zapomene na svůj pracovní vzestup a ráda přisluhuje partnerovi, který si buduje kariéru. Může to být také obráceně, muž je okouzlen třeba ženou umělkyní a ochotně jí vyjde vstříc, aby se mohla věnovat své profesi.
Někteří partneři narcisů také mívají problém se sebestředností, jenomže opačný, rodiče je neučili vypěstovat si tu zdravou, která člověka chrání před sebedestruktivním jednáním...
V posuzování vztahů druhých lidí však musíme být velice opatrní, snadno bychom se mohli mýlit v úsudku.
Pokud znáte ve svém okolí pár, kde se partner „obětuje“ druhému, nemusí to nutně znamenat, že jeden trpí narcistickou poruchou osobnosti. Mohou si být ve vztahu rovni, jen se prostě dohodli, že bude výhodnější, když kariéru bude budovat jen jeden. Není tedy dobré každého, kdo to nemá doma tradiční, onálepkovat, nebo dokonce odsoudit.
