Měla jsem pocit, že jako žena zklamávám na všech úrovních, říká Hynková Vrbová

S manželem (Jiřím Hynkem – reportérem ČT pozn.red.) se o dítě pokoušeli více než šest let. „Pamatuji si ten moment, kdy jsem vzala všechny ty hormonální pera a léky, dala jsem je do jedné velké igelitky a donesla do lékárny. Tam jsem je předala s tím, že už je nepotřebuji. Už jsem se nechtěla snažit za každou cenu. Pak jsem vyšla před tu lékárnu a poprvé po letech jsem se svobodně nadechla. Přijala jsem, že nebudu máma, a strašně se mi ulevilo,“ popisuje náročné období.

7 fotografií

Po čase se rozhodli, že si dítě osvojí

„Nebylo to žádné rychlé rozhodnutí. Vždy jsme o tom chvíli mluvili, pak to zase nějak zapadlo, hledali jsme pro a proti, a nakonec se rozhodli, že zkusíme celý ten proces udělat.“

Následovaly nekonečné pohovory. „Není to tak, že vy si vybíráte dítě. Odborníci, kteří to dítě mají na starosti, vybírají ty nejvhodnější rodiče. Procházíte různými kurzy a oni pak na základě toho, co ví o vás a co o tom dítěti, vybírají tu nejlepší variantu pro dítě. Pak dostanete informaci: Máme pro vás dítě, chcete pokračovat dál? Pokud odpovíte ano, ukážou vám fotografii, něco vám k němu řeknou a znova se zeptají: Chcete, nechcete? Až na konci toho všeho se na něj jdete podívat osobně,“ otevřeně popisuje moderátorka proces adopce.

Na dotaz, jak vzpomíná na chvíli, kdy „svou“ holčičku poprvé viděla, dodává: „Já byla naprosto okouzlená. Byl to velký moment a vůbec nic jsem si nerozmýšlela.“

Léčba neplodnosti a psychika: páry trápí předsudky, pocity viny a stres

Asi tři měsíce po tom, co si dcerku přivezli domů, zjistila Martina Hynková Vrbová, že je těhotná. Dnes mají s manželem tři děti. Dvě dívky podobného věku a mladšího chlapce.

„Když vidím svou prostřední dceru, tak si říkám, tohle je v něčem moje kopie, proč zrovna to a ono jsem jí předala. U adoptivní jsem pořád překvapená a nemám to k čemu vztáhnout. Což je sice složité na jednu stranu, ale na druhou jste úplně nezatížená a můžete to dítě objevovat ve všech rovinách,“ popisuje úskalí i výhody výchovy adoptovaného potomka.

Zároveň dodává, že v případě problémů u nás existuje dost široká pomocná síť odborníků. „Jsou organizace, které vám pomůžou v momentě, kdy si nevíte rady a můžete s nimi to složitější období projít. Jednou z nich je například Natama.

Ženy v mé knížce to měly jinak

Podle svých slov si Martina Hynková Vrbová zpočátku nedovedla představit, že bude schopná pochopit ženy, které se rozhodly z vlastní vůle děti nemít. „Pro mě bylo téma chci děti, ale nemohu je mít. Proto jsem na začátku hledala někoho, kdo by mi na základě vlastní zkušenosti pomohl vyrovnat se s mou tehdejší situací. Během psaní jsem pak narazila na ženy, které to měly opačně, vlastní dítě nechtěly. A rozhodně to nebyly kariéristky ani zoufalkyně. Byly to zajímavé ženy.“

Právě bourání předsudků o bezdětných ženách bylo podle hosta Rozstřelu hlavním motivem k napsání knihy Žiju bez dětí.

Jít proti Cimickému tehdy znamenalo i přijít o práci

Martina Hynková Vrbová je také jednou z žen, které psychiatr Cimický před lety, v začátcích její televizní kariéry, sexuálně napadl. „Není pravda, že jsem se tenkrát neozvala. Šla jsem za tvůrci pořadu bezprostředně po tom. Řekla jsem jim, co se stalo a že s ním nejsem schopna dál pracovat. Oni řekli, že to chápou, ale odešla jsem já. Všichni se ho báli, a nejenom v televizi. Měl opravdu dlouhé prsty. Věděli, že mám pravdu, ale v té době se proti němu nezvedl nikdo. Ani lékaři,“ vzpomíná.

Vystoupit po letech jí podle vlastních slov přiměl až pořad Nory Fridrichové 168. „Viděla jsem výpovědi žen, které byly skutečně znásilněné doktorem Cimickým. A zazněly tam také hlasy, že tohle by pan doktor nikdy neudělal. Navíc od autorit, jako byl doktor Uzel nebo režisér Adamec. To už se mi zdálo nebezpečné. Směřovalo to k tomu, že z těch žen udělají nesvéprávné bytosti, které si stěžují na něco, co se nikdy nestalo. Věděla jsem, že můžu pomoci tím, že nejsem psychicky nemocná pacientka, byla jsem jeho kolegyně, a zkušenost mám úplně stejnou. Tak jsem se zvedla z gauče a řekla manželovi, že do toho musím vstoupit.“

Co by v kauze Cimický pro ni bylo dostatečným zadostiučiněním, jaké rady dává svým dcerám, aby se jim něco podobného v životě nestalo, jak se vypořádává s negativními reakcemi na sítích, ale i který příběh z její knihy ji nejvíc oslovil, si můžete poslechnout v Rozstřelu s Elen Černou.