Se Zdeňkem Pohlreichem jsme se sešli ve vánočně vyzdobeném lobby hotelu Imperial, jednoho ze tří podniků, které provozuje se svým společníkem, panem Koubkem. Než se podařilo tyto úspěšné projekty nastartovat, sáhli si na dno, ale strašně moc se díky tomu o gastropodnikání naučili – do té doby oba většinou fungovali jen v korporátních hotelových provozech, hospodařili tedy s cizími penězi a měli jištění za zády.
Z vlastních, draze zaplacených zkušeností také Pohlreich čerpal, když radil hospodským v Ano, šéfe!, jak se vybabrat z průšvihů, a zda to má vůbec cenu. Proto býval tvrdý, na vlastní kůži si vyzkoušel, že nemá smysl si nic nalhávat.
„Říkával: My si můžeme nasrat, ale lidi prostě dostanou výplatu a hotovo. Jinak to dělat nebudeme,“ vzpomíná Zdeňkův partner Koubek v Pohlreichově biografii na nelehké společné začátky. Na svém společníkovi si cení, že umí problémy pojmenovat, rozhodnout se pro nejrozumnější řešení, žít s tím a víc to neřešit. „Když jednou udělá rozhodnutí, tak se ho drží a neohlíží se zpátky, jestli bylo dobré nebo ne. Pracuje s realitou. Takhle to má a zpětně ničeho nelituje. Ví, že čas nevrátí a zpětně nic neovlivní, tak se tím odmítá zabývat.“ Profesně Pohlreicha asi málokdo zná lépe, a těžko by ho lépe někdo vystihl.
Anglosaský svět má myšlení takové nekomplikované. Oni pochopí, že nejsou lidi, přijmou to jako fakt a adaptujou se. My máme ve zvyku si stěžovat, že to není tak, jak jsme si přáli.
