Mám doma sobce, co myslí jen na sebe. Už mi to leze krkem, stěžuje si Aneta

Příběh Anety Manžel je hrozný „jájínek“

Vyrůstala jsem jako jedináček, vymodlené dítě svých rodičů. A měla jsem opravdu krásné dětství. Táta i máma se mi věnovali, ale měli i hezký vztah mezi sebou. Často jsem vídávala tatínka, jak pomáhá mámě s těžkými nákupy, jak o víkendu vaří, věší prádlo... Občas jsme si vyrazili jen sami dva na procházku, aby si maminka odpočinula.

Myslela jsem, že je normální, když si partneři pomáhají, a brala jsem to jako samozřejmost. Jenže ouha! Já se v dospělosti zamilovala do Igora, který je úplně z jiného těsta. Od rodičů je zvyklý, že o všechno se stará žena, zatímco muž přijde z práce, hodí nohy na stůl a odpočívá.

Dlouho mi trvalo, než jsem ho naučila alespoň dávat hrnek do myčky. Ale i to je někdy problém. Můj manžel chce zkrátka mít svůj klid a pohodlí. Nedávno mě nemile překvapil, když večer hlásil, že má hlad. Zrovna jsem vyndávala prádlo z pračky a nemohla lítat kolem večeře.

„Tak si něco namaž, lednice je plná,“ odkazovala jsem ho na zásoby. Jenže manžel nechtěl nic studeného. „Tak udělej k večeři vajíčka,“ povzbuzovala jsem ho. „Ty jsme přece měli předevčírem,“ odbyl mě otráveně. „No tak udělej, co chceš. Beztak je čas večeře, to se hodí,“ zahlaholila jsem a šla ven věšet mokré povlečení.

Když jsem přišla zpátky, můj muž už seděl za stolem, před sebou měl pořádný kopec těstovin a četl si časopis. Kuchyně tradičně vypadala jako po výbuchu, ale to by snad ani tak nevadilo. Horší bylo pomyšlení, že partner si udělal jídlo jen pro sebe a zbytek rodiny nechal na holičkách.

„A to tě nenapadlo udělat špagety taky pro mě a pro kluky?“ vyčetla jsem mu jeho „single“ stolování. „Vy máte hlad?“ divil se nezúčastněně. „No jistě, vždyť je sedm a v tuhle dobu večeříme,“ vydechla jsem naštvaně. Jenže s Igorem to ani nehnulo. Jedl si tam ty svoje špagety a bylo mu jedno, že jeho vlastní děti mají hlad. Nechápala jsem to. „Víš, ty tady nežiješ sám. Máš rodinu. Bydlíme tu čtyři, a tak by bylo fajn se zeptat, jestli i ostatní by si dali něco teplého,“ začala jsem zeširoka.

Manžel nehnul ani brvou a já pokračovala ve své osvětě: „Jak by ses cítil, kdybych vyprala prádlo jenom sobě a to tvoje nechala špinavé v koši?“ „To je snad něco jiného, ne?“ rozčílil se muž a natočil poslední sousto těstovin na vidličku. „Není. Prostě ses měl zeptat, jestli taky něco nechceme. Není to hezký, když myslíš jen na sebe. Taky bys měl někdy něco udělat pro ostatní,“ zavyčítala jsem.

Manžel zabrblal, že jsem mu zkazila celé jídlo, a šel ven kouřit. Jenže mně to bylo vážně líto. Když já cokoli dělám, ať je to čaj, kafe, jídlo, nebo jdu na nákup, vždycky se ptám ostatních, jestli něco nepotřebují. Ale Igor? Ten řeší jenom své zájmy a mě to štve.

Muž si neumí říct v práci o přidání, rodina na to doplácí, zlobí se Lada

Mám pak pocit, že mu na nás nezáleží. Že je jen figurkou do počtu, která odevzdá část výplaty a potom se tu má jako v hotelu. Byla jsem z toho smutná. Bohužel, někteří muži jsou vychováni jako princátka a neuvědomují si, že i jejich nejbližší okolí má nějaké touhy a potřeby.

A v tom případě nezbývá než se ozvat. Říkat si o ohleduplnost, galantnost a zájem je sice leckdy potupné, ale horší je čekat na zázrak, který se nestane. Roky ubíhají a já nechci dopadnout jako věčně ztrhaná a zahořklá ženská, která se obětovala svému muži a pak mu to vyčítá.
Aneta (53)

Co by měla Aneta dělat? Hlasujte v anketě na další straně.