Tradiční pohádky nabízejí bohatou směsici motivů, které zaměstnávají naši představivost. A protože se předávají z generace na generaci, všichni tak trochu tušíme, co můžeme v životě očekávat. Postavy, které v nich vystupují (a nemusejí být ani nadpřirozené), reflektují nejrůznější zákoutí lidské duše a mysli. Destruktivní síly většinou reprezentují obři, čarodějnice… a velmi často také nevlastní matky neboli macechy.
Jsou veskrze líčeny jako ztělesněné zlo. V boji s ním neexistuje jediná správná cesta. Máme všechny tyto zákeřné ženy přechytračit, povolat si na pomoc chrabrého prince, nebo se stát neviditelnými?
Sněhurka to rozhodně neměla jednoduché. Její maminka umírá a tatínek si záhy nachází novou ženu. Historicky vzato, úmrtí matky při porodu bylo v minulých stoletích poměrně obvyklé, a tak další partnerka vstupovala na scénu často. Pohádková Sněhurka ztělesňuje krásu a nevinnost, naopak nevlastní matka je esencí všech negativních vlastností, které se vůbec do jedné ženy vejdou – ať už je to zloba, závist, žárlivost, sobectví, vypočítavost…
Naprosto pokřivený charakter! Příznačné je pro ni také to, že využívá a zneužívá ostatních v okolí pro svoji špinavou práci, manipuluje, pomlouvá, zosobňuje zkrátka vše negativní (nejen) ženské, čeho se obáváme. Takových žen, které veškerou svou energii využívají k tomu, aby škodily, mezi námi je! Noční můra všech, kdo jim vstoupí do cesty. A právě taková špatná pověst se „táhne“ s macechami.
Možná právě prožíváte něco podobného – ne každý má holt štěstí na láskyplnou, vstřícnou a spolupracující rozvětvenou rodinu. Jako kdybyste se vy sama stala jednou z pohádkových postav. Ve svém smutku a zmatku rozhodně nejste sama. Smíšené a mnohdy i velmi negativní pocity a prožitky provázejí mnohé ženy, které se více či méně dobrovolně ocitly v roli nevlastní matky.
Nejsi moje máma, nebudu tě poslouchat. Druhé rodičovství chce asertivitu |
Kanadské psycholožky Katie Morrisonová a Airdrie Thompson-Guppyová se dlouhodobě zabývaly „syndromem Popelčiny macechy“. V průběhu let a v mnoha kulturách je totiž nevlastní matka vnímána negativně, právě jako v pohádce o Popelce. Sledované ženy se ve snaze vyhnout se nepříjemnostem a špatné reputaci vydávají zcela opačným směrem než pohádkové macechy. V urputné touze po přijetí novým partnerem a jeho dětmi však ve skutečnosti prožívají nestabilitu a narušení.
Autorky výzkumu vypozorovaly u těchto žen klinické příznaky přepjatého zaměření na vlastní pozici v rodině, pocity odmítnutí, vyčerpání, viny. Ukázalo se, že procházely velmi zátěžovou a stresovou situací. K tomu, aby nevlastní matky bezbolestně a úspěšně propluly úskalími nového vztahu, potřebují otevřenou, férovou komunikaci, podporu partnera a vybalancování a nastavení zdravých hranic s jeho potomky.
Jednu (a jedinou) maminku už mají, s macechou však mohou mít zcela jiný, třeba v lecčems lepší a bohatší vztah.
Výše uvedené by jistě uvítala i Marie, jejíž příběh vám ve zkratce popíšeme. Po smrti manžela, který zemřel vlastní rukou, prožívala těžké, komplikované chvíle a tuto tragédii v podstatě dodnes nepřekonala. Vyučovala na střední škole, žila cestováním a sportem. Její kolega Václav, vdovec se dvěma odrostlejšími dětmi, měl s Marií kromě smutného osudu mnoho společného, a tak se brzy dali dohromady. Teenageři si však od nové partnerky drželi rezervovaný a mnohdy dost ironický odstup. Marii nebrali vážně a tím její pozici v rodině velmi nabourávali. Mohla se snažit o cokoli, vždycky byla ta druhá, vetřelec, i když ona sama žádný vztah nerozvrátila.
Švédština macechu označuje termínem bonusmama, z něhož je patrné, že děti získávají další spřízněnou duši, která se stává součástí nového týmu.
Vše se ještě mnohem více zdramatizovalo poté, co Václav zemřel. Tehdy už dospělé děti kromě smutku ze ztráty tatínka neustále řešily Marii a svůj vztah k ní. Ač prožila s jejich otcem mnoho pěkných let, pro ně stále zůstala tou cizí paní, která si přivlastnila místo jejich maminky. Rády by se už odstřihly od společné komunikace, pořád ale řeší majetkové vyrovnání. Nechtějí, aby Marie zůstávala bydlet v domě, kde žila s Václavem.
Právnické i soukromé interpretace dědictví jim znemožňují nezaujatý pohled na situaci a jsou zahořklí z toho, že macecha má nad nimi pořád určitou moc. Aktuálně jedna z Václavových dcer řeší tyto vztahy pomocí terapie, aby získala nadhled, odstup a jasnější mysl v celé záležitosti.
Na druhou stranu cesta do příznivější reality všedních dní nemusí být nutně klikatá a vždycky není důvod už se dopředu obávat nejhoršího, existují totiž i pozitivnější zkušenosti. Rozvodovost v Česku sice má aktuálně mírně sestupný trend, podle statistik je ale v naší společnosti stále každé druhé manželství v průběhu let rozvedeno. Pokud ze svazku vzešly děti a partneři ani po rozvodu nežijí sami, je více než pravděpodobné, že jejich potomci navážou vztah s novými protějšky rodičů.
Různé jazyky používají různá označení pro nové vztahy, od pejorativních (kam se řadí naše macecha) až po docela vstřícné. Optimismem oplývá třeba švédština, která nově příchozí označuje termínem bonusmama, z něhož je patrné, že děti získávají další spřízněnou duši, která se stává součástí nového týmu. Nová rodina se pak nazývá bonusfamilj.
Jako bonusovou rodinu by tu svou jistě označila i Kateřina. Současného partnera a otce svých dětí znala už od školních let. Jejich cesty se různě rozcházely a klikatily, opět se spojily až po Jakubově rozvodu. Katka byla ve věku a v situaci, kdy ze všeho nejvíc toužila po vlastním dítěti. Jakub se dvěma potomky ve střídavé péči byl jejímu přání nakloněn a postupem času se jim narodily dvě děti.
Nově vzniklá patchworková rodina dobře ilustruje, že rozvětvené společenství může dobře fungovat na všechny strany, i když to s sebou samozřejmě nese několik (nejen logistických) úskalí. Všeho a všech je najednou tak nějak více.
Ale co když je i více radosti? V Kateřinině případě jde o skupinu šesti propojených sourozenců. Jakub má s Katkou dvě děti, z předešlého vztahu dva syny, kteří mají ještě další dva nové bratry ze strany své maminky.
Tvrdit, že děti tak mohou slavit dvoje Vánoce, by bylo trochu zjednodušené a laciné. Ale rozhodně mají ve svých životech více podnětů, zážitků (třeba na horách, při sportu) a příležitostí učit se toleranci, flexibilitě a také si upevňovat hodnotový žebříček.
A jak to všechno vnímá Kateřina? „K Jakubovým klukům samozřejmě přistupuju trochu odlišně. Jsem pro ně spíš starší kamarádka, ale mám u nich autoritu. Ovšem neřešila jsem třeba tak urputně přípravu na přijímačky na osmileté gymnázium, od toho mají svoje vlastní rodiče. Ode mě určitě mají více volnosti, ale můžeme to vnímat i jako kladení důrazu na jejich zodpovědnost za vlastní rozhodování. Oslovují mě jménem, maminku mají opravdu jenom jednu.“
Příběhu a osudů nevlastních matek koluje po světě přesně tolik, kolik je jich samotných. Protože každá z nich je jedinečná a vstupuje do zcela originálního scénáře konkrétní rodiny. Myslet si, že všechny jsou šílené, není úplně fér.
Když se vrátíme do světa fiktivních příběhů, nelze nevzpomenout na Vlak dětství a naděje od Věry Sládkové (kniha i televizní seriál), který zobrazuje právě jednu takovou dámu s nadhledem a velkým srdcem. Vlivem tragického osudu válečných let se ocitla v náročné roli nové partnerky a macešky a zvládla ji více než bravurně.
Co je tedy klíčem k úspěchu? Myslete hlavou, komunikujte otevřeným srdcem, netlačte na pilu ve snaze zalíbit se všem za každou cenu, mějte se ráda. V ostatních se snažte vidět to lepší. Určitě pak i vy v této nové roli obstojíte se ctí!
