Lenka dostala svou první práci, na kterou se moc těšila. Místo toho ji ale čekalo velké zklamání. Nadřízený po ní chtěl, aby byla víc než jen jeho asistentka, a neustále to na ni zkoušel.
Bylo mi třiadvacet let, měla jsem čerstvě po vyšší ekonomické škole a hledala jsem první práci. A zrovna mi zavolala spolužačka Hana, že její otec, který byl ředitelem naší školy, se sháněl po nějaké šikovné slečně. A protože jsem s Hanou seděla v lavici, dala mu prý číslo na mě, že bych mohla mít zájem. Řekl mi pak, že pan radní z krajského úřadu shání sekretářku.
Znělo to dost solidně a měla jsem radost, jaké mám štěstí. Na pohovoru jsem uspěla. Šéf byl muž ve středním věku, na nose měl obrovské brýle, ale choval se ke mně mile. Vůbec ne arogantně, jak jsem se obávala.
Martina Šebestová
6. června 2023
Zdálo se to jako pohodová práce a byla jsem hlavně šťastná, že si vydělávám. Konečně moje první výplata! Prostory krajského úřadu byly moc pěkné, stejně tak kancelář, kterou jsem sdílela ještě s jednou kolegyní. Byla jsem nadšená. Šéf mě občas bral na pracovní vyjížďky služebním automobilem. Asi se cítil jako rytíř na bílém koni a často na mě mžoural skrz svá půllitrová skla brýlí a já měla co dělat, abych se nezačala smát.
Docházelo k takovým zvláštním situacím, kdy jsem cítila, že ode mě vyžaduje nějaký projev sympatie, ale byla jsem z toho spíš vyděšená, a zachovávala jsem kamennou tvář. Necítila jsem se dobře, nevěděla jsem, jak správně reagovat.
Kateřina Pokorná
28. května 2023
On ale očekával, že jeho náklonnost bude opětována, a jasně mi naznačil, že jinak moje zaměstnání nebude mít dlouhého trvání. Náplň práce ale tvořily jednoduché úkoly, které jsem měla hned hotové, tak mě vůbec nenapadlo, že bych se o místo měla obávat.
Kromě vaření kávy jeho návštěvám jsem neměla moc co dělat. Tak jsem mu k té kávě chodila nakupovat delikatesy, například čokoládové bonbony, jak si přál, ale jinak jsem si držela odstup. A ten se zvětšoval stejnou měrou, jakou rostly jeho sympatie ke mně.
Laura Poláková
26. února 2023
Pan radní se rád napil a z náročných porad chodil často „v náladě“. Jednou si dokonce sedl na stůl před můj počítač a se zvláštním výrazem se ptal, proč mám tak smutné oči. Byla jsem zmatená z toho, co to má znamenat.
Od své kolegyně jsem zaslechla zprávu, že pánové radní spolu soutěží o to, která z jejich asistentek bude mít nejkratší sukni.
Já jsem byla tenkrát taková rockerka a nejradši jsem nosila roztrhané džíny, ale do práce jsem si na sebe brala slušnější kalhoty. Tak v této soutěži jsem na posledním místě, říkala jsem si.
Kateřina Pokorná
18. května 2023
Blížil se konec mojí tříměsíční zkušební doby. Pan šéf si mě pozval do své kanceláře na pohovor. Byla jsem nervózní, protože jsem tušila, že proběhne moje hodnocení. Seděl u stolu a s velice vážným hlasem mi oznámil: „Lenko, vy máte něco proti sukním?“ Tuto otázku jsem nečekala. Odpověděla jsem, že ne, ale že raději nosím kalhoty.
V rámci zachování zaměstnání jsem si ten den šla koupit šaty, které jsem si následující den, poslední den mojí zkušebky, vzala na sebe. Pozdě, ten den jsem dostala výpověď. Byla jsem sice smutná, že jsem ztratila práci, ale zároveň se mi neskutečně ulevilo, že už mě šéf nebude obtěžovat svými nemístnými poznámkami a neopětovanými city.