„Lásko, vstávej, jdeme na to. Jsem připravenej,“ lehce mě probouzí manžel. Mobil ukazuje 6.15, vyhrnu si noční košilku a nervózně se pousměju. Začínáte se červenat z očekávání, co intimního vám tady budu popisovat? Červená knihovna to nebude, ale intimní ano, ještě víc, než si myslíte.
Na svém plochém břiše vytvořím kožní řasu a manžel mi s jemností a přesností píchne injekci. A za chvilku ještě jednu. Právě děláme miminko. Trochu méně romantickým způsobem, avšak láska, podpora a víra jiskří ve vzduchu. Taková teď budou naše rána, sem tam i večery. Jak dlouho? To se uvidí. Podle toho, jak bude moje tělo reagovat.
V hlavě nám běží tisíc otázek, objevujeme různou sílu emocí, míru pevnosti našeho vztahu, reakce okolí. Ocitáme se v procesu asistované reprodukce IVF čili oplodnění mimo tělo ženy. Paradox, protože vše, co se IVF týká, se nejvíc odehrává ve vaší hlavě, duši a břiše.
Je pravda, že samotná procedura umělého oplodnění je zásahem do organismu ženy. Z psychologického pohledu je to ale záležitost obou.
