Jsem k ničemu, nestojím za nic: jak se vymanit z myšlenkových jedů

Příčinou toho, proč o sobě takovým způsobem smýšlíme, jsou různé negativní vzorce, které si často neseme ze své původní rodiny. Možná si vzpomenete, jak vám rodiče v dětství neustále opakovali, že nejdřív musíte myslet na druhé, a až potom na sebe. Že se musíte o všechno rozdělit, dát přednost přání a potřebám ostatních lidí před svými vlastními, být všem kdykoli k dispozici.

A tak jste do sebe postupně nasáli přesvědčení, že je třeba hlavně dávat, aniž byste zároveň přijímali. Rozdávali jste se pro druhé a na sebe jste zapomínali. Hlavně když lidé kolem vás byli spokojení.

Za zdánlivě šlechetným postojem se však skrývá velmi destruktivní myšlenka, která říká: „Na druhých záleží víc než na mně.“ Ten, kdo jí podlehne a přijme ji za svou, stěží může prožít šťastný život.

Žádný osud, ale volba

Důsledky tohoto přesvědčení se pak projevují ve všech oblastech. Člověk se obětuje pro své blízké, rodinu, partnera, děti, ale také pro firmu, šéfa a kolegy v práci, známé a kamarády. Snaží se jim dát co nejvíc a absolutně nechápe, jak je možné, že jsou to vždycky ti druzí, kteří mají úspěch, peníze a spokojené manželství.

Není divu, že si pak připadá jako naprostý outsider a budižkničemu, a tak se do toho obuje ještě razantněji - obětuje se a rozdává takřka do roztrhání těla, což někdy končívá i kolapsem. Až nakonec, totálně vyčerpaný a na dně svých sil, úplně rezignuje a pokorně přijme roli ztroskotance, který zkrátka nemá na to, aby žil život podle svých představ.

To je ale obrovský omyl! Jestli budeme žít šťastně a spokojeně, není žádná osudová nahodilost, nýbrž otázka volby, vědomého rozhodnutí, že právě takhle chceme žít a že si takový život zasloužíme. Bez ohledu na to, co nám vtloukali do hlavy.

Stokrát opakovaná lež

Možná jste také slýchali věty typu: Na to nemáš. Nic neumíš. Vypadáš hrozně. Kdo by tě chtěl? Pokud se nějaká myšlenka opakuje dostatečně dlouho, člověk si z ní časem vytvoří své vnitřní přesvědčení. A tam začíná to celé martyrium, které se pak táhne životem jako červená nit.

Vypněte povinnosti a dejte si čas. I deset minut denně vás spasí

Naše přesvědčení posilují to, čemu skutečně věříme. Rozhodují o tom, zda v životě uspějeme a dokážeme naplno projevit svůj potenciál. Anebo zůstaneme v roli věčných outsiderů, do které nás kdysi pasovali rodiče (třebaže v dobré víře), šéf či bývalý partner. Volba je pouze a výhradně na nás.

Na co myslíte, to roste

Chcete z toho začarovaného kruhu konečně vystoupit? Pak si uvědomte, že je nesmysl ztotožňovat se s negativními i myšlenkami, které do vás kdysi někdo zasadil. Jinak si přitáhnete jen další situace, které vám potvrdí, že jste líní, hloupí, neschopní...

Naštěstí jsou to pouze myšlenky, nejste to vy. A pokud jim přestanete věnovat pozornost, ztratí nad vámi moc. Začněte tím, že si na sebe uděláte čas. Ti, kteří věčně tancují kolem druhých, nemají šanci se zastavit a začít o sobě přemýšlet. Nikoli však způsobem: „Proč mi všichni tak ubližují, když já pro ně dělám první poslední?“

Zbavte se závislosti na okolí a převezměte zodpovědnost za svůj život a vše, co se v něm děje. Přestaňte čekat na to, že vás někdo zachrání (potěší, utěší, bude vás milovat). To můžete udělat pouze vy sami. Vy jste si zvolili všechny, i ty nepříznivé, okolnosti svého života a jenom vy je můžete změnit.

Odborník: Sebeláska neznamená sobectví Lucie Harnošová, lektorka sebelásky a autorka knihy Alchymie sebelásky Sobeckost je chápána jako bezohlednost a sledování vlastního zájmu na úkor ostatních. Znamená to „beru si a nechávám si vše pro sebe“. To je ale od sebelásky na míle vzdálené. Když nepřeji jiným, svědčí to právě o nedostatku sebelásky a sebepřijetí. Sebeláska znamená „jsem naplněn láskou tolik, že ji mohu dávat i dál“. To se pak odráží ve všech oblastech života - partnerství, hojnosti, tělesném i duševním zdraví, celkové harmonii. Sebeláska je základem životní spokojenosti. Vycházíme z přesvědčení, že nejsme důležitější než někdo jiný, ale ani méně důležití. Zatímco sobecký člověk hledá naplnění venku a stále čeká na důkazy své hodnoty od někoho nebo něčeho, ten, kdo je na cestě sebelásky, ví, že pocit skutečného a dlouhodobého naplnění přichází zevnitř. Sami pro sebe můžeme být zdrojem podpory, potěšení, pochopení a ocenění. Nevidím se skrze růžové brýle, ale ani nemám potřebu se shazovat nebo se někomu zavděčit. Sebeláskou můžeme obohacovat i své nejbližší. K tomu však musíme být nejprve sami nasyceni: pozorností, péčí, láskou, přijetím, pocitem bezpečí. Z naplněnosti ze vztahu se sebou můžeme žít naplněné a zdravé i další vztahy.