Jen tak se nevzdávám, říká Tereza Maxová, tvář podzimních Nákupů Ona Dnes

Jak jste s potomky zvládli první měsíc nového školního roku?
Moje děti šly celkem zvesela. Dvě mladší chodí do mezinárodní školy v Nebušicích. Nejstaršímu Tobiasovi je dvacet čtyři let, vystudoval archeologii na univerzitě UCL v Londýně a rok už pracoval. Jenže zjistil, že uplatnění v tomhle oboru je docela složité, tak chce studovat ještě práva. Předtím se mi ale na chvíli vrátí domů a já se těším, jak ho budu opečovávat. Vykrmím ho a poskytnu mu domácí VIP servis, protože v Londýně žije sám.

Vy jste v mládí také začala studovat práva, že?
Ano, máme podobné zájmy, taky mě zajímala archeologie. Moje studium ale bohužel nešlo dohromady s modelingem a cestováním, kterým jsem tehdy dala prioritu. Dnes se synem v Turecku rádi objíždíme archeologické vykopávky. On dokonce umí číst první egyptské písmo – hieroglyfy, takže když byla tady v muzeu výstava o Egyptě, předčítal nám nápisy na sochách, a to mrňata, dnes už teenageři, jen zírali.

Jakým směrem se vydávají vaše dvě mladší děti?
Míně je patnáct, odmala se věnuje tanci a dost ji to baví. Má už druhou zlatou medaili z mistrovství světa v chorvatské Poreči, z minulého i letošního roku. Já ji tam doprovodila a jen jsem koukala, jak je tanec populární. Dcera tančí v Movement Studiu a jde o moderní výrazový tanec, někdy spojený i s akrobacií. V mládí jsem taky trochu tancovala, ale nebyla jsem tak ohebná jako ona. Mína má rytmus v těle a je kreativní, už jako malá nám předváděla různé choreografie. Má v sobě jižanskou divokost, je srdečná a společenská. Mimochodem, má už skoro moji výšku.

A vadí jí to, jako kdysi vám?
Dnešní děti to už tak neřeší. Já měla ze svých sto sedmdesáti devíti centimetrů obrovský komplex. Ve své době jsem vyčnívala a v tanečních se modlila, aby pro mě vůbec někdo přišel.

Kariéra modelky dceru neláká?
Vůbec ne. Propadla tanci a chce studovat v Anglii, takže se mi brzy vydá do světa další dítě.

Jak moc řeší módu? Hodně přemýšlí nad tím, co si obléct?
Móda nás zajímá obě. Mína, když byla malá, dost řešila barvy, nikdy by si na sebe nevzala třeba růžovou, zato měla slabost pro tmavě modrou. Dnes mám pocit, že svým stylem zapadá do své generace. Mladé dívky chodí oblečené hodně podobně. Krátká crop top trička, široké džíny, tenisky… Krášlí ji mládí a sluší jí všechno, přitom se ale náramně vyzná, a když jdeme společně nakupovat, dokáže vybrat velmi pěkné věci i v levných obchodech.

Radí vám?
Nejenom to. Když se chystám na nějakou akci, pomůže mi s líčením a umí upravit i vlasy. Holky jejího věku dnes tohle umí, mají to ze sociálních sítí, z různých videí. Dcera je kreativec, na jedné školní přehlídce dělala návrhářku. A je taky šikovná na jazyky. Umí turecky a česky, má i výbornou španělštinu, samozřejmě angličtinu a francouzštinu, protože do jejích devíti let jsme žili v Monaku. Děti vám tu vychválím, ale doma je musím někdy pěkně umravnit.

Abychom nezapomněli na nejmladšího...
Aidenovi je třináct a je velký sportovec, basket miluje nade vše. Má na něj výšku. Hraje za Tygry, kteří jsou ve své kategorii národní mistři, tak jsme na něj pyšní. Máme vyseděný důlek na lavičce v tělocvičně, čímž zdravím všechny další obětavé rodiče malých sportovců. Je to moc milý a citlivý kluk, takový náš malý filozof.

Koukám, že všichni potomci jsou ambiciózní a mají své životní cíle. To podědili po vás?
Nejsem si jistá. Ze začátku jsem možná byla ambiciózní, ale na sportovní základce v Ústí nad Labem, kde jsme tehdy žili, jsem rozhodně nevyhrávala. Z atletiky žádnou medaili nemám. Oštěp mi sice docela šel, ale v běhu jsem byla ráda, že jsem předposlední a ne poslední. Nejspíš mě to ale vyzbrojilo určitou odolností a odhodláním jen tak se nevzdávat. A tuhle určitou urputnost jsem možná svým dětem předala.

Nejstarší má dánského otce, dvě mladší tureckého. Liší se hodně temperamentem?
No jasně, na rozdíl od těch dvou je Tobias introvertní seveřan, Viking, který toho moc nenamluví. Ale co řekne, to sedí.

Podzimní Nákupy Ona Dnes jsou v plném proudu. Kde najdete slevové kupony?

Vychováváte je intuitivně, nebo sáhnete i po nějaké brožurce?
Žádné knížky. Někdy volím metodu pokusu a omylu, ale snažím se děti vychovávat, jak nejlíp umím. A myslím, že se nám s manželem podařilo vybudovat si u nich důvěru. Ale počkejte… jedna knížka mi vlastně pomohla! Jmenuje se Líný rodič (od autora Toma Hodgkinsona, pozn. red.) a radí, aby rodiče naučili své děti doma pomáhat, občas jim posloužit, udělat kafe…Tím je trénují v samostatnosti. Občas totiž máme tendenci za ně všechno dělat. Dítě by mělo zažívat i neúspěch, nepohodu a vlastně i nudu. Vzpomínám, že když jsem jako malá jela s rodiči a bráchou šestnáct hodin autem do bývalé Jugoslávie, koukali jsme z okna. Holt jsme to museli vydržet.

Kdy jste zjistila, že šťastné dětství není zdaleka takovou
samozřejmostí?
Situace k tomu nazrála v roce 1996 a já věřím, že to tak mělo být. Navštívila jsem tehdy kojenecký ústav v pražské Krči.

Co vás tam přivedlo?
V té době jsem žila v New Yorku, hodně jsem pracovala a cestovala, což se neblaze projevilo na mém zdraví. Neustálé přesuny letadlem po světě, málo jídla, nedostatek spánku… to všechno na mě najednou dolehlo. Z přepracování jsem dostala zápal plic, poruchu imunity a uvědomila si vlastní zranitelnost. A taky to, že mnoha lidem na světě není dobře, proto jsem si domluvila návštěvu v kojeňáku. To byl pro mě silný zážitek.

Můžete ho trošku přiblížit?
Otrlou a světem otřískanou pětadvacetiletou holku to jednoduše zaskočilo. Nevěděla jsem, nebo si nepřipouštěla, jak vyrůstají děti, které neměly štěstí na rodiče. Hned jsem se ptala, jestli tam můžu chodit a nějak pomoct. Byl to počáteční impuls k založení nadace.

Pokud vím, tehdy k tomu chyběly zkušenosti.
No právě. Ještě neexistoval zákon o nadacích, neměli jsme se od koho učit, ale zase jsme mohli jít vlastní cestou. S nadšením a odvahou mládí jsem nejprve začala pomáhat z vlastních peněz. Šťastně jsem se pak potkala s Terezkou Sverdlinovou, která měla podobný záměr a nadaci dodnes vede.

Pamatuju si, že v tom roce 1997 začaly na Moravě povodně a s týmem nadace jsme se neohroženě vydaly do terénu, hlavně na Krnovsko a Olomoucko. Postupně se na nás obracely i další tamní kojeňáky a dětské domovy, které byly poškozené a jejichž děti se evakuovaly do nemocnic. Nadace začala poskytovat nejprve materiální pomoc, postupně pak i finanční. Prvním velkým darem byla v roce 1997 sanitka.

Jak se během let zaměření nadace proměnilo? Komu teď nejvíc pomáháte?
Za těch sedmadvacet let se rozdělilo přes čtyři sta milionů korun. Doba se změnila. Dnes je to mnohem víc o prevenci a pomoci rodinám než na začátku. Ale pořád máme široké spektrum činnosti, pomáháme matkám samoživitelkám, týraným a jinak ohroženým dětem, sociálně slabým rodinám.

Velmi těžké to mají taky mladí lidé při odchodu z dětských domovů. Investujeme do prevence a do vzdělání, v centru našeho zájmu je ale vždycky dítě. Mám radost, že pozitivní posun už nastal a od příštího roku začne platit zákon, že do kojeneckých ústavů nelze umisťovat děti do tří let.

Ráda vyprávíte příběhy mladých lidí, kterým vaše nadace změnila život. Povíte mi nějaký?
Těch by bylo... Třeba loni jsme dělali v Pražské křižovatce (duchovní centrum sídlící v odsvěceném kostele sv. Anny, pozn. red.) večeři pro sto lidí a nejdůležitějšími hosty bylo deset dětí, dnes už dospělých lidí, kterým dlouhodobě pomáháme. Mezitím ty děti vyrostly a já měla při pohledu na ně dobrý pocit, že jsem svůj život nepromarnila.

Začátky byly krušné. Na den jsem měla jedno jablko, vypráví Tereza Maxová

A konkrétní příklad?
Třeba na Bohunku s Mírou jsem natrefila v domově v Plzni. Tehdy byli teenageři. Oba sourozenci krásně zpívali a my jim pomohli získat hudební vzdělání. Dnes Míra zpívá v muzikálech, Bohunka v opeře, má čtyři děti a dává lekce hudby v dětských domovech.

Na té akci měli pro hosty připravené dojemné překvapení. V průběhu večera se oba zvedli a bez efektů a mikrofonu překrásně zazpívali árie z Mozartových oper. Moc ráda vzpomínám taky na Déňu, kterého jsem potkala jako čtyřletého. Velmi inteligentní kluk, kterého jsem si brala i domů.

Ano, Denise zmiňujete často.
Protože je obdivuhodný. Trpí vrozenou lámavostí kostí a je na vozíku. Maminka ho nechtěla a starala se o něj babička, která se musela hodně ohánět. Přispěli jsme jí, aby mohl být Déňa doma. Dnes je mu skoro třicet, vystudoval vysokou školu, má přítelkyni a moje děti ho obdivují. Nedávno jsem ho vzala na večeři a on se mě při rozloučení ještě zeptal: „A nepotřebuješ něco?“

Zaznamenala jsem, že jste se setkala s kanadským lékařem a psychoterapeutem Gaborem Maté, který se hodně věnuje traumatům z dětství. Nakolik vás ovlivnil?
Hodně. Měla jsem to štěstí, že jsem s ním dělala rozhovor pro Vogue a taky ho slyšela mluvit na konferenci Harvest u nás v Kaplankayi v Turecku. Přednášející se tam zamýšleli nad tím, co by měl člověk dělat, aby mu bylo na světě dobře. A vyplynulo z toho, že sedmdesát procent zdravého způsobu života tkví ve zdravých vztazích. Což zahrnuje i vztah se sebou, vztah k přírodě… To je, myslím, hluboká pravda, proto si moc vážím toho, v jaké rodině jsem vyrůstala.

Nezasáhlo vás, že se rodiče ve vašich patnácti letech rozvedli?
Zvládli to. Mám hodně blízký vztah s maminkou a byla jsem jako dítě opečovávaná i tatínkem, který bohužel za covidu zemřel. Pocházím z rodiny samých chemiků. Vlivem rodinné tradice jsem se ocitla na chemické větvi pražského gymnázia na Budějovické, přestože mi chemie nic neříká. Táta byl inženýr chemie, obor studovala i maminka, která pak učila. I její otec, můj dědeček. Na toho ráda vzpomínám.

Čím si vás získal?
Byl pro mě symbolem laskavosti. Přežil holocaust, byl v Osvětimi, ale zachoval si optimismus a svoje hrozné zážitky nepřenášel dál. Celý život projevoval velkou zvídavost, uměl výborně vyprávět, ale většinou vzpomínal jen na hezké věci z dětství. V naší rodině si jeho historiky všichni pamatujeme, pokaždé končily šťastně a sestřenky mi je věnovaly namluvené na diktafon.

To on vám předal dar pozitivního myšlení?
Nejspíš. Dědeček četl všechny noviny, co tehdy existovaly, mluvil esperantem a věřil, že jím bude mluvit celý svět. Po židovských předcích mám zřejmě i jistou rodovou odolnost. Děda přišel v Osvětimi skoro o všechny sourozence, kromě sestry Míny, po které jsem pojmenovala dceru. A kromě Karla, který byl výpravčím v Bubenči, protože se s ním jeho árijská žena nerozvedla. Já teď v Bubenči žiju a kolem toho nádraží chodím, takže mě tam občas pohltí emoce.

30 fotografií

V modelingu a také za charitu jste získala řadu ocenění. Které z cen si vážíte nejvíc?
Potěšily mě všechny, protože to není samozřejmost, ale upřímně – slzy dojetí mi vyhrknou, když slyším něco hezkého na místech, kde pomáháme. Anebo doma. Manžel se drží hesla happy wife, happy life, čili pokud je maminka v pohodě, je v pohodě celá rodina. Takže mám to štěstí, že pocit ocenění mi nechybí.

Během života jste žila v různých koutech světa? Jak se dnes za tehdejším poněkud kočovným životem ohlížíte?
Modeling byl zajímavou životní etapou. Dnes už jsou moje hodnoty jinde. Tehdy jsem toužila po úspěchu, chtěla poznat svět a vydělat peníze, což se mi splnilo. Jenže byl to osamělý život, potýkala jsem se s pocity odloučení od blízkých.

Proto jste si celé desetiletí psala deník?
Na cestách jsem měla spoustu času. Telefonování bylo drahé, tak jsem psala dopisy. Když dnes kouknu do svých starých deníků, žasnu, jak byly naivní. Obsahovaly i hodně osobní věci. Ovšem jde o autentický popis toho, co jsem žila. Některé stránky z deníku jsem začlenila do své knihy Tereza, ale prošly přísnou cenzurou. Asi potřebuju život nějak dokumentovat. Rodina mi nadává, že dělám spoustu fotek dětí, ale pak se k nim rádi vracíme. A největší radost mi blízcí udělají nějakým fotoalbem nebo historkou z dětství.

Před covidem jste se s rodinou přestěhovali z Turecka do Česka. Táhlo vás to domů?
Odjakživa. Moje děti jsou světoobčany, ale máme tady základnu a já jsem ráda, že jsme tu nakonec zakotvili.

Jak si u nás zvykl manžel?
On měl na Prahu vzpomínky z dětství, a dokonce uměl celkem dobře česky. V osmdesátých letech tady zhruba dva roky žil s rodiči. Jeho otec byl diplomat na turecké ambasádě. Já bydlela v Ústí nad Labem a Burak na Ořechovce. Někdy si dělá legraci, že jsme se možná potkali, když jsem byla v Praze na výletě se školou. Turecko je náš druhý domov a jsme rádi, když tam můžeme trávit léto. Teď jsem ale po dlouhých prázdninách ráda zase zpátky v práci, která mě těší.

Co konkrétně v poslední době?
Nedávno jsem byla v dětském domově v Jaroměři a pak jsme jeli do vyloučené lokality v Josefově. Tyhle výjezdy do terénu mě naplňují. Jsou to opravdu nepřenositelné momenty. Znamenají pro mě víc než stovky titulních stránek v časopisech nebo otevírání módních přehlídek. To se prostě musí zažít.