Nasraná máma je velmi provokativní název blogu. Jak vznikl?
Vymyslel ho manžel. Myslím, že od začátku tak nějak tušil, že nejsem úplně mateřský typ, a celkem oprávněně se bál, že když si nenajdu něco, co mi zaměstná hlavu, zešílím z toho. A on pak ze mě. Když jsem začala mluvit o tom, že bych chtěla napsat knihu, kde bych popsala své rozčarování z těhotenství, které zdaleka neplnilo moje představy, ponoukl mě, ať si založím blog. Na tom si prý otestuju, zda by si moje texty vůbec našly čtenáře a potenciální kniha kupce. Přesně řekl: „Založ si spíš blog a nazvi ho… co já vím, třeba Nasraná máma.“ Pak vzal trochu zpátečku, ale už bylo pozdě, mně se to zalíbilo.
Říkáte, že těhotenství nesplnilo vaše představy. Jak jste si to malovala?
Že to bude hezké a roztomilé. Romantické. Poetické. Že si devět měsíců pohovím na takovém líbezném obláčku. Vždyť takhle se to přece na sítích prezentuje. Realita byla taková, že jsem zažila nejhorší kocovinu svého života. Bylo mi několik měsíců v kuse zle. Což byl první držkopád z obláčku na tvrdou zem. Kuloáry se neslo, že prý ranní nevolnost, že sem tam můžete zvracet.
Vědci už vědí, proč většina těhotných trpí nevolnostmi. Mají klíč k léčbě? |
Nenechte se napálit, je to lež! A vůbec vám nepřidá, že přijdete na gyndu a tam se povalují katalogy s usměvavými madonami na obálkách a frázemi „užijte si svoje těhotenství, je to nejkrásnější období v životě“. A vy tam sedíte bílá jako stěna, skoro brečíte nebo zvracíte a říkáte si: No to snad nemyslí vážně! Jak? Jak si to mám hergot užívat?
A následovaly další držkopády. Uvnitř mě trápilo, že si to nedokážu užívat. Říkala jsem si: Je tohle normální? Hledala jsem nějakou literaturu, která by tyhle moje stavy pojmenovala nebo odlehčila. Ale nenašla jsem vůbec nic. Jako by se nesmělo mluvit o tom, jaká dokáže být těhotenství pakárna.
Naštěstí je už dnes téma mateřské viny odšpuntováno. Mluví se o tom, že je normální nebýt neustále nadšená, šťastná a spokojená.
To nesmí, tím by se zpochybnil kult mateřství!
Přesně. Taky jsem se zpočátku svého psaní bála reakcí. Že mě zadupou do země za to, co si dovoluju říkat nahlas. Notabene s tak svéráznou a nekorektní rétorikou. A nemusíme si nic nalhávat, pro vulgární výraz nejdu daleko. Ze sociálních platforem jsem navíc věděla, že matky představují jednu z nejagresivnějších skupin na internetu a zpochybňování čehokoli ohledně mateřství a těhotenství se v této komunitě bere, jako že nemilujete své dítě a nevážíte si toho, co máte.
Všimněte si třeba, že když si žena veřejně posteskne nebo postěžuje na cokoli ohledně mateřství, často závěrem dodá: „Svoje dítě samozřejmě miluju a neměnila bych.“ Jako by se potřebovala obhájit. Ale ona se přece nemusí obhajovat! Můžeme mít svého dítěte plné zuby a zároveň ho bezmezně milovat. Nevylučuje se to. A taky je to normální a přirozené.
Dnešní mateřství s sebou totiž nese spoustu pocitů mateřské viny ve smyslu: Něco nejsem dost, něco jsem zase až moc – jsem já vůbec dobrá máma?
Na ženy je dnes v tomto ohledu vyvíjen šílený tlak. Co všechno by měly a neměly. Špatně formulujete větu a vaše dítě bude mít trauma. Zvednete hlas, selhala jste. Kam se podíváte, samé varovné ukazováčky.
Naštěstí je téma mateřské viny už dnes odšpuntováno. Mluví se o tom, že je normální nebýt imrvére nadšená, šťastná a spokojená. Unešená, že vám řvoucí dítě lítá s mečem po baráku. Že nejste vadná, když hned po porodu necítíte tu bezpodmínečnou lásku. Že není nic špatného na tom, když se modlíte za každou půlhodinku, kdy se někdo z rodiny obětuje a vezme dítě na písek.
Jsme mámy, nejsme stroje. Mateřským pocitům selhání nepřidávají ani sociální sítě. Nejčastější popisek u fotky z porodního sálu: „Panebože, větší lásku jsem v životě nepocítila, požehnání, nejšťastnější okamžik, miluju tě!“ Možná to tak ty ženy mají, jestli ano, je to skvělé. Ale taky je úplně přirozený pocit: Panebože, konečně ta muka skončila!
A ono to přitom teprve začíná.
To je fakt. Ale to si na porodním sále nepřipouštíte. Po x hodinách v ukrutných bolestech, jejichž highlightem je, že vám dítě rozerve vaginu, žijete v přesvědčení, že hůř už být nemůže. Ty orgasmické porody mi prostě moc nejdou. Pokud budu mít ještě dítě, zajdu si na kurz.
Čekala jste, že s blogem Nasraná máma trefíte tak obrovskou cílovku?
Vůbec! Říkala jsem si, že kdybych se tak někdy vyšplhala na pět tisíc, bude to super. Teď mám skoro sedmdesát osm tisíc sledujících. Někdy si až říkám, že je to i trošku škoda – s menší komunitou jsem měla víc proříznutou pusu, nebrala jsem si servítky, šla jsem do toho natvrdo. Teď už si dávám větší pozor na to, co říkám a s čím se otvírám.
Zkrátka s velkou masou lidí instinktivně přichází i větší zodpovědnost. A přestože nikomu neříkám, co má dělat, a neprezentuju se jako odborník, spousta lidí si to může přebrat, že jim dávám nějaký návod. Takže se mnohdy raději držím zpátky.
Tereza Maroušková (31)
|
Jak moc se setkáváte s kritikou?
Docela málo. Záleží samozřejmě, do jakého tématu šlápnu. Ale negativní bývají tak dva ze dvou set komentářů. Někdy na to prdím a nezabývám se tím, někdy mám vyloženě chuť s dotyčným diskutovat. Snažím se ale vést dialog slušně.
A občas, když ten člověk zjistí, že mu nenadávám ani neútočím, že mu dám najevo třeba i respekt k jeho názoru, se nějakým zázrakem stane, že otočí a začne se mnou sympatizovat. Ale všeobecně si myslím, že ti, kteří to mají hozené jinak než já, mě nesledují. Že už ten název je odradí. Maximálně tam vlezou, odplivnou si ve stylu „nevím, proč lidi jako vy mají děti“ a jdou pryč.
Jsou nějaká témata vyloženě třaskavá? Že už dopředu víte, jak bouřlivou vyvolají diskusi?
No jasně. Jsou jich mraky. Porody doma versus v porodnici, preference pohlaví, očkování, jestli dávat nebo nedávat dítě do školky, když tam samo nechce. A pak samozřejmě evergreen mezi třaskavými tématy – kojení na veřejnosti.
Jednou jsem napsala, že si myslím, že kojit se dá decentně. Neříkám, že by ženy měly kojit potají na záchodě nebo být s dítětem přikované doma. Ale ne každý je připravený na to, že na něj vypadne prso ve frontě u pokladny. Je to i o nějakém respektu k okolí, které to může uvádět do rozpaků. Když tohle téma otevřu, strhne se mela, utkání dvou kojících manšaftů. Říkám tomu kojoválky.
Která strana má převahu?
Je to tak půl na půl. Na jedné straně jsou ženy, které říkají: „Kojte bez omezení, kojení je přirozené, krmíte přece dítě.“ A pak je druhý extrém: „Ony ta prsa musejí všude vystrkovat, chovají se, jako by byly něco víc než ostatní, je to nechutné.“ No a ty dvě skupiny do sebe šijí, jako kdyby šlo o život. Postrádám malinko tu zlatou střední cestu.
Teď jsem viděla paní, která měla v davu vyloženě obě prsa venku, u jednoho držela dítě a druhé jí volně plandalo. A popravdě, já úplně chápu, že to někoho může dostávat do nepříjemné situace. Nechce se koukat, ale zároveň se nelze nepodívat, tak se cítí nepatřičně, třeba i zčervená.
Já vždycky poznám, že je Světový týden kojení, když na mě ze sítí všude vyskakují ňadra.
Ženy se fotí, jak kojí, a sdílejí to, aby vyjádřily podporu kojení. Úmysl dobrý, ale v reálu podle mě tahle davová kojící hysterie nahňácaná do jednoho týdne v roce akorát rozevírá nůžky mezi matkami, které kojí, a matkami, které z jakéhokoli důvodu kojit nemohou či nechtějí. Do toho ty popisky u fotek. Že kojením se navazuje blízkost mezi matkou a dítětem, že kojení rovná se láska, bezpečí, propojení.
Já to nechci negovat, sama jsem kojila a jsem za to ráda. Ale chápu, že záplava těchto fotek s oduševnělými elaboráty může vzbudit u spousty maminek myšlenky jako aha, takže když jsem nekojila, moje dítě se mnou nenavázalo blízkost, nedostalo patřičnou lásku, necítí se se mnou v bezpečí? Vezmou si to osobně a může vzniknout určitá nevraživost a taky averze na podobné příspěvky.
Podobné je to s porodem císařem, při kterém se dítě správně neobsadí bakteriemi… A mateřské viny bobtnají.
No jo, porody. Další třaskavé téma. U císaře se samozřejmě setkáme s názorem, že jde o selhání matky, když neporodila přirozeně, že se nevzpouzela lékařům a kdesi cosi. Podle mě tu vládne vyčerpávající fenomén, že se jako máma musíte vydat úplně ze všeho: musíte si s dítětem nonstop hrát, být vlídná, milá, nesmíte vystartovat, popustit uzdu emocím, musíte kojit, dokud si to dítě žádá, ačkoli je vám to už třeba nepříjemné, protože jinak mu způsobíte trauma.
A tohle je v kostce to, proti čemu já na svém instagramovém blogu od začátku bojuju. A představte si, tuhle mi někdo napsal, že moje dítě jednou skočí pod vlak. Síla, co? Myslím, že to mluví za vše. Rozhodně za to, v jaké době a pod jakým tlakem matky dnes žijí.
Vůbec by mi nevadilo, kdyby byly baby friendly a not baby friendly podniky. Když jsem bez dětí, ráda si zajdu do kavárny, kde nikdo neječí a neshazuje kořenky.
Nedávno jsem napsala celkem nevinný fejeton o tom, že mě nebaví si s mými dětmi hrát, že mě nudí dělat jim animátorku. To jste měla vidět tu diskusi! Hned jsem byla ocejchovaná jako nedostatečná máma.
Taky bojuju s tím, že nejsem hrací. Nevadí mi skládat puzzle, vyplňovat různé sešity s úkoly, povídat si. Ale hrát si prostě neumím. Syn si teď hodně oblíbil hru na zvířata a doktorku, která je ošetřuje. A já jsem zoufalá, bytostně to nesnáším!
Vydržím pět minut a pak už si říkám: Ty bláho, teď fakt trpím, já to nedokážu. A snažím se z toho vyvléknout. Vnitřně pak bojuju s tím, jestli jsem tedy dobrá máma, když si neumím dost hrát. Tohle je jedno z velkých témat, které mámy řeší. Přitom je to taková blbina, že jo? Cítíme se jako špatné mámy, protože si nedokážeme moc dlouho hrát? Tak jsme prostě jiný typ, no.
Jaký vy jste typ? Asi nepatříte k matkám, které s oblibou konverzují na pískovištích?
Já nesnáším dětská hřiště, takže na pískoviště chodím málo. Dřív jsem k tomu přistupovala stylem „ježíš, matky, já se s nimi nechci bavit“. Ale zjišťuju, že tam vlastně mnohdy narazím na opravdu příjemnou ženskou, se kterou si můžu úplně normálně pokecat. Že máma na pískovišti nerovná se automaticky ženská, která bude mluvit jen o plenkách a hovínkách a zázraku zrození.
Před časem byly velkým tématem děti v kavárnách. Jaký je váš postoj?
Žádný jsem nezaujímala, nechtělo se mi svézt se na té vlně. Ale když se ptáte – ach jo, to mě zase sežerou – vůbec by mi nevadilo, kdyby byly baby friendly a not baby friendly podniky. Když jsem bez dětí, ráda si zajdu do kavárny, kde nikdo neječí, neshazuje kořenky a neplácá rukama do stolu.
Není přece nic špatného na tom, že chci mít klid a užít si pokojnou snídani v kavárně. Chápu, že děti sem tam vykřiknou nebo dělají blbiny, zejména ty malé. Jsou to děti! Ale já toho třeba v danou chvíli nechci být součástí. Chci mít možnost navštívit podnik, kde budu mít zkrátka klid. A až zas příště budu mít s sebou děti, půjdu s nimi do míst, kde budou vítané a prostor bude pro ně uzpůsobený.
Po úspěšné knize Nasraná máma: Nekorektní průvodce těhotenstvím od početí k porodu jste vydala pokračování Nekorektní průvodce prvním rokem mateřství. Chystáte třetí?
Ano, bude to průvodce druhým rokem mateřství. Už na knize pracuju! Doufám, že ji příští podzim zdárně pokřtíme. V tom druhém roce je ještě spousta témat na zpracování: první dovolená, tedy „dovolená“ s dítětem, období vzdoru, první mluva a s tím spojené porovnávání s ostatními dětmi… Těším se na ni.
Ze života Terezy Marouškové Fotkami svých dětí se na sociálních sítích nechlubí, ačkoli jinak je, co se soukromí týče, velmi sdílná. Nahlédněte do jejích všedních dní.  Autogramiáda v rámci křtu Tereziny druhé knihy. Ke každému podpisu připojuje hashtag #ZaPadléMatky.  Ve svých příspěvcích často komentuje partnerské vztahy a neváhá se obout ani do vlastního manžela známého jako „zploditele“. Vše samozřejmě s humorem jí vlastním. |
Letos jste se stala dvojnásobnou mámou. Proplula jste tentokrát těhotenskými vlnami klidněji?
Druhé těhotenství bylo vlastně ještě horší – byla jsem unavenější, psychika šla dolů, vůbec jsem se necítila jako ženská, spíš jako valící se inkubátor. A fyzicky taky šílené. Teď – se dvěma dětmi – když přijde krize a já potřebuju povzbudit, říkám si: Aspoň už nejsi těhotná.
Přitom nejkrásnější období v životě ženy, že?
No jasně. Škoda že nejsme těhotné třeba jako slonice, ty jsou březí bezmála dva roky! Haha. Jasně, opravdu znám holky, které skoro ani nevěděly, že jsou těhotné. Anebo žádný šlágr, ale aspoň jim nebylo tak zle. Takže řeči o nejkrásnějším období nejsou mýtus, jen každá nemá to štěstí.
Když zmiňujete téma první dovolené – vy jste letos na podzim vyrazili k moři s půlročním miminkem. Jak jste si to užili?
Vyšlo nám milosrdné věkové rozmezí: staršímu synovi jsou čtyři, už se s ním dá domluvit. A mladší je sice přísavka, ale neběhá, a když se mu dá nějaká ta křupka, kouká na ni a je v pohodě. Lepší než letět s rok a půl starým batoletem, které má svoji hlavu a neustále zdrhá. Super na tom je, že člověk změní prostředí, vykročí ze stereotypu. Ale užít si v tom pravém slova smyslu? No to nevím…
Vzpomínám si, jak jsem za svobodna v letadle hudrovala, proč s sebou lidi ta mimina vláčejí, štvalo mě, když křičela. Pořád mě to štve, ale dnes už vím, že když miminko brečí, ženská s tím nic moc neudělá. Člověk si říká spoustu věcí, když je bezdětný.
NA KAFI: Svobodné děti mají větší šanci na duševní zdraví, míní Staňková |
Co ještě jste takhle nechápala?
Třeba když jsem viděla mámu, která byla zanedbaná – neupravená, nenalíčená, sem tam nějaký flek, pošlapané boty, halabala drdol na hlavě. Kolikrát jsem si říkala, že se těm chlapům nedivím, když od svých žen utíkají a najdou si milenku. Teď bych si za tyhle kecy nafackovala.
Protože umýt si hlavu při nonstop péči o mrně může být až svátek…
A namalovat se, to teprve! Snažím se nějak udržovat. Ale abych se líčila kvůli tomu, že půjdu s dítětem do školky? To je pro mě drahocenných dvacet minut času, které můžu věnovat něčemu jinému.
Přitom s rostoucím počtem sledujících už vás lidé musejí občas poznat na ulici, ne?
Někdo ano, občas se se mnou i fotí. Je to milé a nesmírně lichotivé, ale pro mě osobně je to dost vykročení z komfortní zóny. Strašně se stydím, vždycky úplně zčervenám. A celkově se člověk cítí mnohem víc pod drobnohledem. Musím se neustále kontrolovat, jak se chovám, jak se tvářím, co říkám. Nikdy nevíte, kde vás zrovna kdo identifikoval.
Nechci, aby si o mně ty holky řekly, že jsem ve skutečnosti nějaká nafrněná slepice. Přitom bych třeba jen nemusela mít svůj den. Ostatně jako každý. Ale že bych se bála nenalíčená vynést odpadkový koš? Na to kašlu. Naštěstí můj profil není postavený na tom, že bych měla být v jakémkoli ohledu dokonalá. I vy mě teď vidíte v teplácích, nenamalovanou a s drdolem. Prostě mateřská. Koresponduju s tím, co prezentuju.
Na sítích probíráte mateřství, ale své děti tam neukazujete.
Hned na začátku jsme tohle téma doma probrali a došli k závěru, že je to zbytečné. Pro obsah blogu je bezpředmětné, jak vypadají. Navíc se synů ani nemůžu zeptat, jestli jim to nevadí. Je fakt, že někdy se mi podaří udělat vtipnou fotku a mrzí mě, že se o ni nemůžu podělit. Ale můj blog není založen na tom, že bych prezentovala, jak mám krásné nebo vtipně se tvářící dítě.
Už víte, do jakého věku potomků o nich budete psát?
Asi do nástupu do školy. Samozřejmě vím, že puberta by byla výživné téma, ale obávám se, že tam už by to klukům mohlo ublížit. Vězí mi v hlavě, že bych chtěla napsat knížku, která by nebyla založena na reálném základě. Ale nevím, jestli na to mám dostatečně velkou fantazii.
Jak nesou další členové rodiny, že se do nich v příspěvcích někdy trefujete?
Překvapivě v pohodě. Manžel s tím vůbec nemá problém, táta taky ne, berou to jako srandu. Troufnu si šťouchnout i do svojí mámy, kterou miluju, ale jsme dvě kohoutice a umíme si pěkně vjet do vlasů. Tak ji občas zdrbnu. Ale dotknout se veřejně tchyně nebo tchána? To samozřejmě ne, tam můžu občas jen velice opatrně naťuknout.
Míváte tvůrčí bloky?
Jo. Například vím, že bych měla minimálně jednou za týden vydat příspěvek. Ale někdy se stane, že se mi nechce nic vymýšlet. Když se pokouším dělat něco na sílu, jen aby to bylo, výsledek beztak nestojí za nic. Osvědčilo se mi nechat to být, dát si pauzu, nestresovat se tím. Ono to přijde.
Nějaké psací berličky využíváte? Alkohol, čokoládu?
Sprchu. Manžel neustále brblá, že plácám vodu. Ale když mně ve sprše naskakují nápady! Začne mi to šrotovat v hlavě, to ozubené kolo se točí jak šílené, nejradši bych ze sprchy vylítla a začala hned psát. Což nejde, protože před sprchou už čeká dítě, které musím obhospodařit. To je na mateřství komplikace, že člověk nemůže následovat múzu, když dorazí.
Zapíšete si aspoň nápady do nějaké speciální aplikace?
Kratší věci píšu sama sobě do messengeru. Cvakám si tam i nákupy. Takže tam mám rozsáhlou konverzaci sama se sebou. Delší příspěvky si píšu do konceptů e-mailu. A samozřejmě na papír – miluju bločky!
Co byste ráda, aby si čtenáři vašeho blogu či knih odnesli jako hlavní pocit?
Pobavení. Opravdu chci, aby se v první řadě pousmáli. Aby v tíživé kapitole mateřství pocítili kapku odlehčení. Někdy samozřejmě otevřu téma, které nemá být vtipné. Ale primárně chci, aby problém, ať je jakkoli závažný, byl pojat s nadsázkou a lidi odcházeli s úsměvem.
