Příběh Marty Nesnese, abych se bavila sama
Dlouhá léta jsme s rodinou jezdili v zimě na lyže. Byl to takový rituál. Nebýt covidové pauzy, mohla bych dokonce tvrdit, že od svatby s manželem opravdu jezdíme na hory každý rok, dokonce na stejné místo. Ale o to tady nejde.
Loni se mi během zimního pobytu stala taková nepříjemnost, na sjezdovce mě srazil jiný lyžař a bylo to celkem vážné, proletěla jsem se i vrtulníkem. Manžel a synové se tehdy prý opravdu modlili, abych to přežila. To se mi naštěstí povedlo, ale jisté následky na mně úraz nechal.
Single ženy jsou šťastnější než ty vdané. Manželství prospívá hlavně mužům |
Předně jsem pochopila, že na lyže si už nedokážu stoupnout. Strach mi to nedovolí. Nikdy bych ovšem rodině nezkazila dovolenou, takže jsem se v momentě, kdy jsem se dala trochu dohromady, rozhodla, že jezdit na hory budu dál, jen vynechám lyžování.
Proč (ne)jet na dovolenou?Společná dovolená s partnerem není jen vyhazování peněz, plánování ve dvou posiluje vztah, navíc je později na co vzpomínat. Na ní se také ukáže, jak to mezi sebou máte. Pro leckteré páry ovšem představuje i zkoušku. Najednou tráví čas spolu velmi intenzivně a mnozí na to nejsou zvyklí. Přece jen, když chodíte do práce, vidíte se večer a víc jedině o víkendu, může být takový společný týden v kuse, bez možnosti úniku, spíš horor než relax. I z toho důvodu spousta mužů není schopných jet kamkoliv bez přítomnosti partičky. Jenže hromadný pobyt několika párů může být sice úžasný, ale není to dovolená ve dvou, během které si vzájemně položíte karty na stůl. Psychologové potvrzují fakt, že problémy nevznikají na dovolené, ale že si je tam vozí lidé s sebou. Jen se ve volných dnech najde víc času na to je řešit. |
Zní to možná divně, ale kdo někdy zažil tu pohodu v našem oblíbeném středisku, věděl by, že se tam dá prožít nádherný týden i bez sjíždění svahu. Spousta kaváren, wellness, možnost procházek, předem jsem se těšila, že to bude zase něco jiného a neméně prima. A můj manžel se nejdřív tvářil, že to absolutně chápe.
Zpočátku byl hlavně rád, že vůbec žiju. Mnou nastíněný plán, že sice pojedu, ale budu se bavit jinak, odsouhlasil. Hned první den na místě to ovšem začal vnímat jinak.
„Pojď to aspoň zkusit, dej tomu šanci, stoupni si na svah a dáš to…“ neustále mě hecoval a nutil znovu lyžovat. A bohužel ani druhý den s tím nepřestal, navíc už volil ostřejší tón a spíš mi nadával a urážel mě.
Nelíbilo se mi to, zvrhlo se to v hádku, ale on si nedal pokoj. Nakonec to byl týden hrůzy, manžel si usmyslel, že dokud se nepostavím na lyže, nejsem hodna jeho lásky. Synové ho téměř prosili, aby už mě nechal v klidu, ale on si nedal říct.
Proč? To právě moc nechápu. Prý ho lyžování beze mě nebaví, prý mu chybím, ale myslím si, že to je jen alibistická lež. Spíš ho rozhodilo, že se umím bavit i sama a bez něj, že se v kavárně s někým dám do řeči, že si všechno zařídím. To ovšem z ješitnosti nikdy nepřizná.
Místo toho mě bude ponižovat a nadávat mi, že jsem zbabělec. Celá ta dovolená mě mrzí, ale musím říct, že mi svým způsobem i otevřela oči. S manželem jsme svoji patnáct let a já celou tu dobu dělala, co chtěl on. Teď vidím, že by to ani jinak nešlo. A vlastně nevím, zda se mi to takhle vůbec líbí, jestli v tom chci pokračovat.
Marta
Co by měla Marta dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
