Vezmu vařečku a plesknu mu přes čumák
První rodina nové Výměny žije v Praze na Žižkově v nájemním bytě. Věra (43) pracuje v kuchyni, její partner Martin (44) je kurýr. Společně vychovávají Míšu (10) a Elišku (7). Kromě nich malý byt obývá i celá řada zvířat.
Svou domácnost do Výměny přihlásil Martin, protože mezi partnery to občas jiskří. „Věrka je výbušná, ale nepřizná si svoji chybu,“ vysvětluje. „Je to pravda, hlava rodiny jsem tu já,“ přitakává Věra. Další třecí plochou jsou finance, zatímco Martin je prý spořivý, jeho žena utrácí. Oba si rádi dopřejí cigarety a pivo.
Nikola (29) pracuje jako dělnice. S náhradním manželem měla celou řadu sporů, od malých naschválů až po potyčky ohledně stolu a čtení dětem.
Společnost během následujících dní dělala Martinovi Nikola (29), která pracuje jako dělnice. Náhradní manžel na ni moc dobře nezapůsobil: „Na první pohled málo akční, takový pecivál, pohodář.“ Martin ji zhodnotil jako „normální, pracující ženskou“.
Hned po seznámení se mu Nikola jala domlouvat. Při prohlídce domácnosti ji totiž zarazilo, že rodina nemá stůl, u kterého by se její členové společně najedli. „Křeček má obrovské akvárko, ale děti nemají kde jíst!“ upozornila nová manželka.
Martin se vymlouval, že děti jsou zvyklé jíst u stolku v pokojíčku nebo v obýváku. „Já ti říkám, že ten stůl tady bude,“ oznámila odhodlaná Nikola později kameramanovi.
Zatímco Nikola řešila, kde se bude jíst, Martina spíš zajímalo, co se bude jíst. Výkon náhradní manželky mu nebyl příliš po chuti. „Je to řídký,“ oznámil jí po několikaminutovém kritickém postávání u plotny. „Tak teď jsi mě dostal. Myslím, že vařím naposled,“ oznámila mu Nikola.
Děti ovšem byly nadšené. „Je to výborné, ještě si přidám,“ zhodnotil Míša. Zatímco on i Eliška seděli u jídla na gauči, otec svoji porci spořádal na zemi, kde se k němu přidala i Nikola.
Sbal si svoje pražské věci a vypadni. Vyměněná manželka musela na noc z domu |
Život v až příliš klidné domácnosti temperamentní Nikolu ubíjel. „Já jsem energický člověk a tady mě to strašně vysává. Tady ta energie není, já jsem zvyklá, že mě pořád někdo nabíjí,“ stěžovala si. I děti byly na její vkus příliš hodné. „Ty děti jsou takové mdlé, bez života.“
Malou Elišku vzala náhradní maminka na hřiště, bylo však vidět, že holčička na něco takového nemá náladu. „Řeknu jí, ať to tu jde prozkoumat a ona se vláčí, jak by to bylo za trest,“ nevěřila svým očím Nikola.
Večer se od Elišky dozvěděla, že jí nikdo nečte pohádky před spaním. „Moje milovaná tchyně mi říkala, ať si s sebou vezmu slivovici a měla jsem to udělat. Dneska bych toho panáka potřebovala,“ naříkala.
Další den pršelo a Nikola se rozhodla, že i přesto vezme Elišku ven. Ta ovšem neměla boty do špatného počasí. „Ona má jenom jedny látkové boty a víc nic,“ prozradila vyměněná manželka. Eliška se jí údajně svěřila, že „maminka nemá korunky na některé věci, které by chtěla.“
Rodina se však netají tím, že nezbytností jsou cigarety. Jak přiblížil Martin: „S Věrou kouříme dvacet cigaret denně každý. Leze to do peněz, hodně. Počítal jsem to a utratíme na cigaretách zhruba 8 500 Kč za měsíc.“ Ani jeden z nich údajně nemá vůli, aby přestal.
Po vší té kritice Věry bylo pro Nikolu těžké skousnout názor dočasného manžela, který tvrdil, že jsou obě ženy stejné. „Obě dvě jste rázné, obě dvě chcete, aby bylo po vašem, obě dvě si hrajete se záděrama,“ vypočítával.
„Přestaň mě srovnávat s Věrou, nejsem jako Věra,“ trvala si na svém Nikola. Martinova slova musela jít „rozkouřit“ na balkon. „Jestli to řekne ještě jednou, tak vezmu vařečku a plesknu mu přes čumák,“ rozčilovala se.
Svou domácnost do Výměny přihlásil Martin, protože mezi partnery to občas jiskří. „Věrka je výbušná, ale nepřizná si svoji chybu,“ vysvětluje.
Kraviny do kravína
Ve změně režimu bylo opět nadhozeno téma stolu. „Milá Nikolko, já ti teda vyhovím, protože třeba to bude k něčemu dobré,“ oznámil oficiálně Martin. Dalším přáním, které Nikola vznesla, bylo čtení pohádek před spaním. Prozatím jen na zkoušku, do pátku. I v tomto případě se Martin zavázal, že jí přání splní.
Jinak šel vztah mezi dočasnými partnery od desíti k pěti. Všechny jejich konverzace připomínaly spíš potyčky a hádky. Martin třeba trval na tom, že mu Nikola schválně vypnula vodu v kuchyni, zrovna když ji potřeboval, a že nevyhodila adventní věnec na dveřích, u kterých zrovna stála.
Dětem se odhodlal číst jen s velkým sebezapřením. „Jsou zvyklé usínat samy a ne, že u nich někdo sedí,“ namítal. „Vy si dělejte, co chcete. My děláme to, co máme zažité,“ odpověděl na Nikoliny argumenty, že dítě, kterému se v předškolním věku čte, má ve škole lepší výsledky. „Když ta Ela bude chtít, budeš jí číst?“ ptala se Nikola. „Ne, nebudu. Kraviny do kravína,“ zněla odpověď.
Večer se však přeci jen odhodlal přečíst Elišce pohádku. „První pohádka, kterou čtu dítěti,“ pochlubil se přitom. Eliška měla viditelně radost. Smála se a dožadovala se další. „Čti až nakonec,“ požádala otce. „Ses zbláznila, Eliško, to tady budeme do půlnoci,“ krotil její nadšení.
Do patnácti let chci mít miminko, šokovala dcera vyměněnou manželku |
Protože děti nemají skoro žádné knížky, rozhodl se Martin, že si čtení z této konkrétní raději rozloží. „Musím číst ještě třikrát,“ oznámil dceři. Na závěr ještě jednou vznesl názor, že čtení dětem je zbytečné.
I s druhým úkolem si Martin poradil po svém. Stůl obstarala Nikola, židle Martin půjčil pouze na zbývající tři dny, a to v hospodě. „Já to tam nechci. Ať si dělá změny ve svém bytě, ne v našem,“ stěžoval si.
Naschvál navíc vytáhl matraci a dal ji na místo, kde měl stát stůl. Údajně na ní spí děti, když přijede návštěva. „Proč jsi to udělal? Proč jsi ji vytáhl?“ ptala se Nikola. „Abys viděla, že tady není dost prostoru,“ prohlásil. Na otázku, jak často k nim návštěva jezdí, odpověděl vyhýbavě: „I kdyby to bylo jednou za rok. Já to tady prostě nechci.“
S každým dnem přicházela pro Nikolu další a další nepříjemná překvapení. Když vytáhla děti do zemědělského muzea, zjistila, že sedmiletá Eliška ani nepozná slepici.
