Historie zabijaček sahá až do dávného pravěku, do doby, kdy člověk skolil prvního divočáka. Už tenkrát byl úlovek důvodem k oslavě pro celou osadu a tenhle prastarý rituál plný jídla a pití se zachoval dodnes. Prase bylo jedním z prvních domestikovaných zvířat – lidé ho chovali od 9. až 7. tisíciletí před naším letopočtem. A už tehdy uměli zužitkovat všechny jeho části – maso, vnitřnosti (včetně střev), krev, kůži, štětiny i kosti. Z těch vyráběli některé nástroje a ozdoby.
Ve středověku byla zabijačka spojena s přípravou jídla prostých lidí na zimu (šlechta dávala přednost zvěřině a „vznešenějším“ druhům masa). Sousedé se na vesnicích scházeli, aby si navzájem pomohli s porážkou prasete a s přípravou masných výrobků. Zajišťovali si tak dostatek stravy na zimní období a současně posilovali soudržnost.
Největší rozmach zabijaček nastal v 19.století. Na venkově se konaly převážně v chladných měsících (nejvhodnější doba byla od listopadu do března), kdy se díky nízkým teplotám maso tak rychle nekazilo a lépe se skladovalo. Dalším důvodem takového načasování bylo, že v zimě rychle ubývaly zásoby krmiva pro zvířata a venkované současně měli na porážku dostatek času, od jara do podzimu totiž intenzivně pracovali na poli.
Vychutnejte si Masopust a zapomeňte na diety. Mastná pusa to jistí![]() |
Zabijačky často probíhaly v období masopustu, tedy od konce Vánoc (6. ledna na Tři krále) do předvelikonočního půstu. Čas hojnosti a radovánek končil v noci na Popeleční středu (ta připadá na 46. den před Velikonoční nedělí), kdy ponocný zatroubil na roh a rychtář vyzval všechny k rozchodu.
Hospodářství se na zabijačku chystalo už nejméně den předem. V domácnosti připravovali potřebné náčiní, mylo se nádobí, kotle, chystalo se koření a další dochucovadla, zadělávalo se na sladké buchty, koláče a koblihy, které při vepřových hodech nesměly chybět. Druhý den časně zrána byli všichni na nohou. Scházela se početnější rodina, přátelé a pomocníci, aby se téhle významné události zúčastnili. Podle starých zvyků se zabití vepře pokládalo za obřad.
Čuník se soudil podle hrdelního práva, a když mu hospodář přečetl ortel, došlo k jeho omráčení a zapíchnutí. Řezník pak poražené zvíře odkrvil. Krev chytali pomocníci do velké nádoby a po celou dobu ji promíchávali, aby se nesrazila.
Tenhle úkol také zkoušel odolnost nově příchozího člena rodiny, třeba snachy. Když mladá žena nezaváhala a přiložila ruku k dílu, v očích tchána a tchyně povýšila. Řezník pak většinou každého účastníka zabijačky obešel a z legrace mu máznul trochu krve na obličej.