BLOG Olgy Porrini: Proč bychom měli být šťastní
Smysl svému životu dáváme my sami. Hledáme stále nové cesty, které by náš život učinily radostnější. A když občas žádný smysl nevidíme, štěstí se nám zdá příliš daleko, vězte, že v tom nejste sami. Známe to všichni. Jde jen o to, najít směr, kterým se vydat.
"Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl." Začala jsem známým citátem Jana Wericha. Pravda, není celý, pokračuje také zajímavě: "… a když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je." No, do dnešního blogu se mi hodí jen ta první část citátu. Víte, mám občas pocit, že někteří lidé se na svět koukají pořád nabručeně, naštvaně, jako by život byl jen samé utrpení. A to tak přece vůbec není. Život by měl být zábavný, ne? Když už tedy jsme. Všimněte si, že jsem použila podmiňovací čas, protože to "by měl" je na místě. Často tomu tak není. Nechci tím říct, že je každý den posvícení a každý z nás má určitě nárok "na své špatné dny", ale…
Nevím, ale občas se mi zdá, že špatná nálada je jakási specialita naší české mentality. Jen se zkusmo zeptejte souseda: "Jak se máš?"
"Blbě," řekne. "Prší," dodá. To asi pochopíte. A proto, jakmile vysvitne slunko, hned se ptáte: "Jak se máš?"
"Blbě," odpoví vám. "Je vedro," dodá.
Olga Porrini
Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.
A tak v některých domácnostech by se dala atmosféra krájet, jak se říká, jinde je nálada na bodu mrazu, někde pod psa a určitě si kdekdo vzpomene na další přirovnání. Tuhle jsem viděla 105. výročí narození jakési babičky. Na těch 105 opravdu vypadala. Obličej samá vráska. Ale duši, tu měla na dvacet. Mladou a radostnou. Když jde na ni chmura, tak si zpívá. Zpívala si celý život. Při sbírání třešní i při mytí oken. V 92 letech se přihlásila do pěvecké soutěže a vyhrála ji! I když o to nejde. Tedy o tu výhru. Jde o to, že se svým životem prozpívala. Možná je to ten hledaný recept na dlouhověkost.
Tajemství radostného života se neskládá z velkých životních kroků a změn, ale z každodenních radostí. Tuhle jsem šla na procházku. A jak si tak jdu, vidím starého dědu s kelímkem, jak prosí o peníze. Ne drze. Spíš tak stydlivě, nesměle a smutně. Kovové peníze jsem neměla, a tak jsem pokrčila rameny a šla dál. Jen jsem na něj neustále musela myslet a prostě mi to nedalo. Ten děda mě jednoduše dojal. Tak jsem vlezla do pekárny, koupila si chleba a zároveň tak rozměnila papírové peníze. Pak jsem se vrátila zpět a modlila se, aby tam byl. Byl tam. Hodila jsem mu peníze do kelímku a zaplavila mě čirá radost. Fakt jsem si rozsvítila den a doma prozpěvovala jako ta 105letá babka. Ano, tajemství radostného života tkví v jednoduchosti. Zajít si občas do divadla, a když dávají "dobrý kus" (tak tomu říkala moje babička) a lidé na konci nadšeně tleskají, někdy tak moc, že mají radost nejen herci, režisér nebo autor, ale i my všichni v hledišti. Občas mám pocit, že mě soused samou radostí sní.
Vlastně vůbec nejde o to, abyste celé dny křičeli jupí, stačí, že vám po tváři přeběhne nepatrný úsměv a cosi uvnitř vašeho těla se zvláštně zatetelí. Nedávno jsem četla rozhovor s cestovatelem Miroslavem Zikmundem. Řekl, "my jsme v podstatě strašně smutný národ, já nevím, čím to je. Vezměte si naše sousedy Rakušany. Vyjedete odněkud z jižních hranic a tam jsou kaskády květin z oken. Ty květiny člověku nějak vdechnou pocit radosti." Tak to vidíte. A že samozřejmě vzpomínal na Afriku a Asii, kde vídal ty nejšťastnější lidi na světě, radši pomlčím. I já je viděla. Na jejich tváři byl úsměv vždycky. Spokojí se s málem, ale radost, tu si vzít nedají.
A tak, až se vás soused nebo kolega v práci zeptá, jak se máte, zkuste se usmát a říct mu místo toho, že to stojí za starou belu, dobře. Někdo si může troufnout vypustit i to slůvko výborně. A třeba dodat, že na konci roku napadl na horách sníh a vy jste byli lyžovat. Sice bylo minus 20, ale dali jste si grog a zahřáli se jako v létě. Uvidíte, že budete mít z toho pozitiva uvnitř duše radost. Natrénujte si to v tomto roce. Udělejte si z něj rok magický. "Člověk tak mocně naříká při každé bolesti a tak málo se raduje, když žádnou bolest nemá." (Georg Chritoph Lichtenberg, německý vědec a satirik). Anebo si vzpomeňte na indického mystika Osho. Ten pronesl: "Hřích je, když se neradujeme ze života." Tak se radujte a krásný zbytek roku 2023!
A co si o tom myslíte vy?
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
